Ballada o uzeném slanečku

I byla velká zeď bílá — holá, holá, holá,a o zeď byl opřen žebřík — vysoký, vysoký, vysoký,a na zemi ležel slaneček — suchý, suchý, suchý.

I přišel drže v svých rukách — špinavých, špinavých, špinavých,kladivo těžké a hřebík — špičatý, špičatý, špičatý,a klubko motouzu — veliké, veliké, veliké.

A vystoupil na žebřík — vysoký, vysoký, vysoký,a zarazil hřebík ostrý — cvak, cvak, cvak,ve výši velké zdi bílé, tak holé, holé, holé.

A upustil kladivo, — které padá, padá, padá,na hřebík navázal motouz — dlouhý, dlouhý, dlouhý,naň pověsil slanečka — suchého, suchého, suchého.

Pak sestoupil s žebříku — níž, níž, níž,a odnesl kladivo — mohutné, mohutné, mohutné,a odešel potom — daleko, daleko, daleko.

Od chvíle té slaneček — suchý, suchý, suchý,na konci motouzu — dlouhého, dlouhého, dlouhého,se zvolna kolébá — sem, tam, sem tam, sem tam.

Já složil tuto pohádku — prostičkou, prostičkou, prostičkou,bych hodně dopálil pedanty — veliké, veliké, veliké,a pobavil dětičky — maličké, maličké, maličké.