Requies

Jak chmurný vyhnanec všech vzdálen, rád jež má,se loučím pomalu s dny kouzelnými v žití,a s výše pahorku, kde cesty v záhyb tma,v kraj patřím, nikdy víc kam nemám sestoupiti;zřím, slední touha má se v spící obzor stáčí,i slední naděje — i stanu v hořkém pláči.

Ó, nešťastníku, věř v své věčné neštěstí!Tvé srdce, mládí tvé víc nemůž’ rozkvésti,při kruté vzpomínce na zašlé blaho tvé!Ty k nové úzkosti své obrať oči spíš,v noc věčnou padnouti nech’ lásku, štěstí již,kterých jsi nezkusil, leč v touze vášnivé.

Své božské sliby vše ti nedodržel čas,ni na svých ruinách neuzříš zeleň zas,vzdej jenom popel jich věčnému zapomněníVe klid svůj poslední se ponoř rád a hnedvěz, v stínu tomto živ, že ani duše není,jež tebe ráda má, kam širý sahá svět.

Tak život v skutku jest. Jej nutno podstoupit,jen slaboch lká a štká, jen šílenec se vzteká;však moudrý směje se, on ví, že musí mřít,něm v němý vejde hrob, ví, klid jen v hrobě čeká.Tam starostí se všech o zem a nebe zhostí,tam sobě, nešťastný, odpočiň do věčnosti!