Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — II

V srbském jazyku jest zemějiežto Charvaty jest jmě.V tej zemi bieše lech,jemužto jmě bieše Čech.Ten mužobojstva se dočini,pro něž svú zemiu provini.Ten Čech jmějieše bratróv šesť,pro něž jmějieše moc i česť,a ot nich mnoho čeledi,juž jedné noci Čech osledi.I vybra sě se vším z země,jiejž diechu Charvaty jmě.I bra sě lesem do lesa,dědky své na pleciú nesa.A když dłúho lesem jide,k velikému hvozdu příde.Tu sě stešte čeledi jeho.Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého,že pro mě jste v tejto núzia jsú pro mě vaši domové hustí łuzi.“I vecě Čech k svému sboru:„Podejděm pod tuto horu,dětem, skotu odpočinem,a snad sě tu s túhú minem.“Za jutra u pravé zořěby Čech sám sedm na tej hořě,s niež všiucku zemiu ohleda,a dále jim jíti neda,řka: „Jmámy zemiu po svej vóli,budú nem z té plni stoli,zvěři, ptákóv, ryb, včeł dosti.Ot nepřáteł tvrdá dosti.“Jako by sě dnes na púšči stało,kdež by jim nic nepřěkážało.S té hory na zemiu zřěchu,proto tej hořě Říp přěvzděchu.Prvé chleba nejmějiechu,maso a ryby jediechu.Prvé léto łaz vzkopachu,a druhé léto rádłem zorachu.Ale že jich starostě Čech diechu,pro-ň zemi Čechy vzděchu.Ti liudie velmi věrní biechu,všě sbožie obecno jmějiechu;komu sě co nedostanieše,u druha jako své jmějieše.Jeden obyčěj złý jmějiechu,že manžełstva nedržiechu.Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše,jeden muž žen mnoho jmieše.Právě skotsky přěbýváchu,na však večer nového manžełstva hledáchu.Súdcie i jednoho nejmějiechu,nebo sobě nekradiechu.Pakli sě kdy stała která sváda,u stařějšieho budieše rada,aby právo učinili,pravému škody polepšili.Minu let tomu velmi mnoho,co že sě držě ten liud obyčěje toho.