Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — III

Když tomu mnohý minu rok,vsta v zemi muž, jemuž diechu Krok.Ten zemiu všiucku súdiešea múdrosti je učieše.Potom Krok jide do navi,tři múdré dcery ostavi,Kaziu, Tetku a Liubušiu,o třetiej mluviti mušiu.Kazě sědieše na Kazíně,a Tetka na Tetíně,Liubušě prorokyni biešea všiucku zemiu súdieše.Sta sě, že o meziu dva sě svadista,a sobě dobřě přibista.Liubušě je sě jú súditi,a vinného musi smútiti.Vinný je sě Liubušě haněti,řka: „Nechciu tebe za súdciu jmieti;neb žena lépe umie jehłú šíti,než v súdě mužě súditi.Auvech, to mě velmi trudí,že našiu zemiu žena súdí.“I všech paní je sě haněti,jehož jáz nechciu młuviti.Liubušě, to usłyševši,nemúdrému přehověvši,nic jemu neotpovědě,ale valný snem zapovědě.Když sě na snem všickni snidú,a přěd Liubušiu přijidú,tehdy ta všie země mátije sě hanby žałovati.Zeměné, to usłyševšě,svej hospodě sě nasmievšě,jako z praka sě zpodjemšě,rady i jedné nevzemšě,křikú všickni jedniem hłasem:„Nevypłatímy to jedniem vłasem!Pravdu-ť jesť młuvił čłověk taký;nebo-ť jesť muž viła všaký,jenž sě kto přěd ženú súdí,jehož k tomu núzě nepřipudí.Juž ti déle nechcem hověti,chcem mužě za hospodu jmieti.Jednoho-ť na tobě prosímy:pověz nám věstbami svými,z které nám radíš země knězě vzieti?Nebo v svej nemóžem podobného jmieti.“