Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — LXXVI

Toho léta kněz Vładisłav snide,syn jeho Přěmysł na otcóv stolec vznide.Ten počě nemúdřě młuviti,řka: „Vy, Čechy, i s Bohem nemóž'te mne z země vypuditi.“Pro to słovo chtiechu jej Čechy zabiti:kněz, kryv sě dłúho, musi z země jíti.Když kněz v ciesařově dvořě stojieše,donidž stravu jmieše, dotud ctěn bieše,ale když nic nejmějieše,za jiného chłapa stojieše.K tomu jej jeho chudoba připudi,že svój život robotú vztrudi.V Řězně kołem vz hóru kamenie tiehniešea v tom ze dvú peněziú cěłý den stojieše.S knězem Smił Světlík bieše,ten s knězem v kole chodieše.Jeden mu mzdy nerodi dáti;nedobyv právem, je sě Bohu žałovati.Kněz sě na svój stav rozpomanua to mu na mysli tanu,že pro jeho řěč nemúdrú Bóh na-ň to přěpustił.Je sě s płáčem prositi, by mu to Bóh otpustił.A když v tom stavu v Řězně biesta,jeden den svatý jiesti nic nejmiesta.Vłádař, jenž sobě jmě Bořek jmějieše,ten kněziu ovšem věren bieše;ten knězě v Řězně nalezea złata j'mu sto hřiven přinese.A když kněz to uzřě złato,věz, kako-ť on tbáše na to!Kakž chud ovšem biešea jiesti nic nejmějieše,usmiev sě, počě Smiła tázati,umie-li złato płavati?Smił, mysle, kako za złato chleba kúpiti,směje sě vecě: „Było by toho pokusiti.“Kněz vecě: „Hlediž na to!“i vrže v Dunaj złato.Smił s své hłavy vłasy dera,vecě: „To letí! Hera črte, hera!“I je sě Smił na knězě hněvati,kněziu velmi porokovati,řka: „Chudé kniežě, co chceš dnes jiesti?By svátek nebył, pro kus chleba musił by cěłý den hlinu miesti.“Kněz vecě: „Toho nechciu učiniti,raději budu v kole choditi.“Tak svej chudobě sě nasmiesta,neb každý den z chleba słúžiesta.To-ť bieše na-ň Bóh přěpustił,že nemúdrú řěč z svých úst vypustił.Když sě poká svého hřiecha,přijide mu božie útěcha.Páni češčí po-ň posłachu,zemiu jemu opět vzdachu.Kněz je sě svých miłovatia o Němcích nic netbati.