Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — XII

Potom dachu sě dievky na rozličné łsti,pro něž mužie zbychu své cti.Uzřěvšě, že na Vyšehradě jesť veliký hład,za příměřím pozvachu jich na svój hrad.Tu s nimi krásné panny vsadiechu,jenž chytré řěči mnoho umiechu.Ty diechu: „Jáz bych tvá ráda była,by má tetka živa nebyła.Chtěł-li by ty mě sobě jmieti,musił by jiej život otjieti.A to-ť sě móž dobřě státi,chceš-li jie na tejto cěstě ždáti.Jmá tú cěstú sama desáta jeti,móžeš ju s jejie tovařiškami jieti.“Tak nebožátka přełúdiece,zástavu jim zastaviece,tiem činem mnoho dobrých zbichu,tak mocnějších nepřáteł zbychu.Pak jedna jednomu skutky zjevováše.velikú mu vieru sliubováše,řkúc: „Mrzí-ť mě v tom přiebytku býti;chceš-li mój muž miłý býti,chciu ti jáz Děvín zraditi.“I je sě jeho učiti,kak jesť jim k tomu přijíti.Když to kněz Přemysł vzvědě,tako jim všěm otpovědě:„Raziu vem, neroďte jim věřiti;věřte mi, ež vy chtie tiem činem zbíti.“Mužie nerodichu j'mu v tom uvěřiti,podle dievčie rady chtiechu v hrad jíti.A když juž v onen hrad vnidú,tu na ně dievky vynidú:přěkotem je všěcky zbichu,i jednoho neživichu.