Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — XIX

Když Styr všě Pražany sebra,proti Łučanóm sě vzebra.Když by u jednoho doła,jedna baba na Pražany vzvoła,řkúc: „Nebude-li má mezi vámi rada,stane sě u vašem vojsku vada.Náhle jděte na onu studniciu,obětujte bohóm osliciua každý jie něco sněz.A Styřě, to jistě věz,že knězě Vłastisłava pobješ,jeho liudi všěcky zbješ.“V Łučště také bieše baba,ta jmějieše pastorka, jemuž jmě bieše Straba.Ta baba pastorku povědě:„Jáz vašiu biedu dobřě vědě.Ach túho vaše, nebozí!Hněvajú sě na vy bozi.Když na Tursko přijedete,ottud viec neotjedete.Tu łučské kniežě ostanea ten rod veš viec nevstane.Synku, když vendeš v turský boj,prvý, ktož tě potká, tomu stój.Daj mu oščěpem małú sotu,a nečiň jemu nic životu.Obě jemu uši uřěža schovati jú nehřěš.Když přineseš na své dráhy,tu poznáš všě své vrahy.Přěd kóň učiň to znamenie,v núziu nic lepšieho nenie.Tomu znameniu kříž dějú,jemuž sě nynie błázni smějú.Łučěné sú Pražanóm dáni,a proto koni jich budú svázáni,že nemoci budú sobú hnúti.Jedinému tobě s smrtiú jesť sě minúti.Ač ti jesť věč słúti zběhem,na Turště sě nestyď během.“