Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — XLI

Kněz Ołdřich o Postołoprtiech łovieše.Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,bosa i bez rukávóv rúcho práše.A sedlka krásna velmi bieše,a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.Počě sě jejiej kráse diviti stoje,a inhed ju sobě za knieniu poje.Ta knieni šlechetná bieše,sobě jmě Božěna jmieše.Páni j'mu z toho za złé počěchu jmieti.Kněz věcě: „Páni, račte słyšěti!Z chlapóv šlechtici bývajúa šlechtici syny chłapy jmievajú.Neb ostarałé střiebro šlechtu činí,a často šlechticě chudoba chłapstvem viní.Vyšli smy všicni z otcě jednoho,a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměł střiebra mnoho.A když jesť tak šlechta s chlapstvem smiešena,bude Božěna má žena.Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,než královnu němečskú za ženu jmieti.Vře-ť každému srdcě po jazyku svému,a proto Němkyně mieně bude přieti liudu mému.Němkyně němečskú čeleď bude jmieti,a němečsky bude učiti mé děti.A proto bude jazyka rozdělenie,a inhed země jisté zkažěnie.Páni, neviete dobra svého,łajúce mi z małženstva mého.Kde byste řěčníky brali,když byste přěd knieniú stáli?“Když z Božěny syna jměł,tomu był Břěčisłav vzděł.