Annabel-Lee

I žila kdys, je tomu roků juž řad,u moře v královstvímladičká dívka, již mohli jste znátdle jména Annabel Lee;ta s myšlenkou žila jen napořád,že má mne ráda, že rád mám já ji.

Byl dítě jsem, ona dítě téžv tom u moře království;víc naše láska byla než láskamá i mé Annabel Lee,že křídlatí serafi v Nebesíchtu lásku nepřáli mně ani jí.

A proto se stalo a dávno to južv tom už moře království,že z mraků šleh’ vítr a omrazilmou krásnou Annabel Lee.I přišli vzácní její příbuznía hned mně uloupili ji,a pak ji zavřeli do hrobky tamu moře v království.

Ni půl tak šťastni nejsou andělé,tož nepřáli mně ani jí,a to byla příčina (již každý znáv tom u moře království),že z mraku šleh’ vítr v půnoci,že zmrazil, v prach srazil mou Annabel Lee.

Však lásky naší byl silnější vzdor,než láska starších než my,než moudřejších, nežli jsme my,a věru, že v Nebesích andělů sbor,sbor duchů pod mořem nerozdělímé bytí a žití, mou duši od dušeté krásné Annabel Lee.

Svit luny nevzplá kdes, by sen mi nepřinesi krásné Annabel Lee,neskočí hvězda v mrak, bych nezřel třpytný zrakté krásné Annabel Lee,k své nevěstě tam noc každou uléhám,k té drahé, k té milé, ze všech již mám,do hrobky na pomoří,v hrob, tam kde moře hřmí.