Eulalie

Já sám jsem dlel,kde vzdech a žel;má duše jak hnijící bahno stála,než krásná a sladká Eulaliese cudnou nevěstou mou stala,než zlatovlasá, mladá Eulaliese usmívavou nevěstou mou stala.

Míň lesklý jestlesk půlnočních hvězdnež oči té dívky zářící;míň páry vloček plá,jejž svit měsíční tkánachem a perlami svítící,než kadeř mojí krásné Eulalieta nejvíc nevšímána,než kadeř jasnozraké mojí Eulalienejmenší, nejvíc zanedbána.

Pochyba! Žal! —Ode mne dál,mám duše její každý vzdech,den celý miplá mocnýmipaprsky Astarty žeh,neb k ní obrací drahá Eulaliesvůj mateřský, snivý zrak,neb k ní obrací mladá Eulaliesvůj fialkový zrak.