Heleně

Já jednou zřel tě — jednou — před lety:let kolik tomu, nevím, málo jen.To půlnoc byla v červenci a s výšev úplňku luny rovné tvojí duši,jež sráznou cestu hledala si nebem,jak hedváb stříbrný do ticha padalmdlý závoj světla v sen a výdechyna pozvednuté k nebi obličejetisíci růží v okouzleném sadě,kde vítr nehnul se, leč na špičkách —na tváře zvednuté těch růží padal,jež za to světlo lásky odvetousvé vonné duše v extatické smrtizpět dýchaly, na tváře růží padal,jež smály se a mřely v sadě zpitémtou sladkou tvého zjevu poesií.

Na fialkovém záhoně já bíloujsem viděl Tebe v pololeže, měsícco padal na zvednuté tváře růžía na tvé zvednuté — žel, v Zármutku!Zda Osud nebyl to v té letní noci,zda Osud (zvaný též Zármutek),jenž velel mi, stát u vrat sadu tohoa vdechovat dech ospalých těch růží?Ni kroku. Nenáviděný svět spal,jen ty a já ne! (Nebesa! ó Bože!jak buší srdce, ta když slova sloučím!)jen ty a já ne! Stanul jsem a patřila v mžiku tomto zmizelo mi všecko,(ó pomni jen, ten sad byl začarován!)

Měsíce zhasl svit již perlový,omšené lávky, stezky točitéa šťastné kvítí, stromy štkající,víc vidět nebylo i růží vůnězbožňujícího vzduchu v loktech mřela.Vše haslo — vyjma tebe, míň než tebe,vše, vyjma božské světlo tvojich očí,vše, vyjma světlo zvednutých tvých očí.Já viděl ty jen — pro mne byly svět —já viděl ty jen celé hodiny, —já viděl ty jen, až mi zapad měsíc.Co hrozných dějů srdce tam jest psánona krystalných těch sférách nebeských!Co velkých trudů! Však též nadějí!A jaké jasné, tiché moře pýchy!Co smělé ctižádosti! Jaká hloubkaa jaká nezměrná moc milování!

Teď zhasla zraku drahá Dianana západ v loži mračen sytých bouří:ty jak duch v stromech, jenž tě pohřbít chtějí,do dálky znikáš, oči tvé tu zbyly,jít nechtěly a nikdy neodešly:Na cestu domů svítily mi v noci,vždy (jak mé Naděje) tak byly se mnou,vždy se mnou šly, mne provázely léty,mí sluzi jsou, ač já jsem otrok jejich.Je úkolem jich svítit, osvěcovata mojím spasenu být zářným světlem,být očištěn tím elektrickým ohněm,být posvěcen tím elysejským ohněm.Mou duši plní Krásou (jež jest Naděj),kdes v Nebi v dálce jsou ty hvězdy, klečejež vzývám v smutných, mlčenlivých bděních;co v plném lesku poledním je vidím,je stále vidím, jak se sladce jiskřídvě Venuše, jež nezhasíná slunce!