M. L. S. (1)

Nedávno ten, kdo píše tyto řádky,v bláznivé pýše mohutnosti ducha„moc slova“ hájil — a to popíral,že v mozku může vzniknout myšlenka,jež nad výraz by lidské řeči šla:Teď, jako v posměch na ten prázdný hovor,dvě slova, — cizí sladké dvojzvuky —italské tóny, k šeptům stvořené,andělů spících v luně „o rose,jež Hermon jímá perlí řetězem“ —z dna propasti, že srdce vytáhlymi nemyšlené posud myšlenky,jež duší myšlenek jsou, bohatšía divější, božštější viděnínež seraf, sladký lyrník Israfel,(jenž „nejsladší má hlas všech tvorů Boha“)směl vyslovit by. Kouzlo mé to tam.Z třesoucí ruky pero padá již.Tvé jméno za text, ač to rozkaz tvůj,psát nemohu — ni myslit, mluviti —ach, cítit ne; neb nelze citem zvátitu zastávku na zlatém prahu brány,jež otevřena ke snům dokořán,kde v extasi na průhled nádherný,kde s chvěním na pravo i levo zřími podél celé dráhy, se všech stranve purpurových parách, v dalekukde zrak se ztrácí — tebe jedině.