Očarovaný palác

V nejzelenějším z našich údolí,kde bydlí dobří andělé,tam palác nádhernou kupolipřed lety vznášel vesele.Na panství krále Myšlenky čnělaž do oblak!Nad stavbou křídla nevztáh archanděl,jež půl by krásná tak.

Prapory zlaté, žluté, přeslavnétam plály a vlály na střechách(to bylo všecko v době pradávnéjuž jako v snách!)A každý vánek, kterým až sem dychtak slavný den,po hradbách třpytných a věnčenýchtáh vůní okřídlen.

Poutníci v šťastném údolujasnými okny zřeli tam a semsbor duchů chodit v hlaholuzladěné lyry tichým pohybem;jich průvod kolem trůnu táh(z porfyru byl!)kam v lesku hodném slávy, v zář a nach,pán této říše se posadil.

Rubíny, perletí se brána skvělav paláci nádhernémjí ustavičně spěla, spěla, spělavždy v lesku nesměrnémdruž Ech, jichž bylo sladkou, milou péčípět neustáletož hlasem, který každou krásou předčímoudrost a ducha svého krále.

Však v hávu zármutku příhody zléobléhat začly králův pyšný hrad;(ach, plačme, nikdy více v záři mdléon zítřek neuvidí vzplát!)kol jeho domu všecka sláva,jež kvetla, nach a jasje zašlé vzpomínky jen truchlá zprávana starý, zašlý čas.

Poutníci, již jdou tím údolím teď,rudými okny vidí jenvelikých forem fantastickou změť,při hudbě, vzlyk a sten,zatím jak příšerná bystřeň dravávybledlou branou co divávalí se stále hnusná sem vřava,jež chechtá se — však neusmívá.