Spící

Kdys o půlnoci, Červen byl,pod lunou mystickou jsem snila rosnou parou, opiemzlacený její dýchal lem,to zvolna padalo po kapkáchna horstva mlčenlivý svaha líně s hudby hlaholemse lilo šírým údolem.Nad hrob se schýlil rosmarinmlilie lehla na vln stín,hruď noříc mlhám do klínav mech halila se ruina;podobné Lethe jezero začlo být,vědomým spánkem zdálo se snít,ne za celý svět se probudit.Vše krása spí! Ó hleďte sem,do kořen okna jsou! Pod nebemspí Irena se svým Osudem.

Rci krásko jen, je sladký sen,když okna tvá jsou do kořen?Těkavé vánky se stromůokny se vplíží do domu,bez těla, kouzelníků směs,těkají jizbou, tu i kdes,hýbají záclonou alkovny,rej rozmarný a čarovný!Pod víčkem tvým řas ve stíně,kde spí tvá duše v hlubině;a po zdech, po parketách skrádáse stín, jak přelud stoupá a padá.Ó krásko slyš, o čem pak sníš,ó pověz, zda se nebojíš?Z dalekých přišlas moří semzahradním stromům zázrakem.Zvláštní tvá bledost i tvůj šat,zvláštní vlas dlouhý, jenž ti spad…To slavné ticho odevšad!

Spí. Kéž můž’ její spánek mít,jak trvalý je, hlubý klid.Ó nebe, rač jí štítem být!Jizba ta v svatyň se mi mění,to lože v smutnější v mém snění.I prosím boha, ať tak sní,zrak pro vždy zavřen v mlčení,co v rubáších duchové chodí kol ní.

Má láska spí! Kéž může mítsen její věčný a hluboký klid,lez, červe, lehce v její byt!Ať, hluboký kde starý les,jí otevře se klenba kdes,ta klenba, často jež otevřelajak perutě dveří svých křídla ztměláv triumfu zbraní panoplii,jež při pohřbu rod starý kryjí. —Tam pustou hrobku v úděl vem,po jejichž dveřích kamenemházela často v dětství svém, —tu hrobku s branou zvučící vzdechem,již nerozdechne více echem,jímž v bázni třásla se — dítě hříchu —že mrtví to tam vzdychají v tichu.