Země vil

Mhavé doly — řeky kalné —lesy jako mraky valné,tvar jichž těžko rozeznatpro slz ustavičný spád —luny velké, rostou dálemenší se zas stále — stále —každou chvilkou noci jednémísto svoje měnící,hasne světlo hvězd, jak zvednejejich tvář se truchlící.O půlnoci jedna z nichzamlžená víc než jiné,nejvhodnější z ostatních,kde let vil těch odpočine,sklání se hle, dolů, dolů…Se svým středem na vrcholuvysokého předhoří,mezitím co zahoříobvod její a se svíjípružnou dole draperiína rybníky, kláštery,na moře, hvozd na šerý,na duchy kol těkajícíi na všecko tvorstvo spící,které halí dálným kruhemvlnícím se světla pruhem.Nemá dna, ach, dnasnů jich vášeň nadšená!Z rána pak se pozvedají,v závoj měsíčný se nesou,po obloze kolem hrajís bouřemi, jež jimi třesou,tvar jich vše i ledacos,ba i žlutý albatros.Užívají luny snivév jiný účel nežli dříve,za své stany oblačné;— což mně zdá se zázračné —atomy jich, co to dím,tají na déšť mezitím,jehož zemští motýlik obloze když popílí(nenasytné znáte tvory!)a zas k zemi v jeden spěch,přinesly nám pestré vzorychvějících se na křídlech!