Havran (překlad Vrchlický 1881)

V půlnoc kdysi v soumrak čirý chorý bděl jsem sám a sirý,v knihy staré, zapomněné ukláněl jsem bledou líc;skoro schvátilo mne spaní, an ruch lehký znenadáníozval se jak zaklepání na mé dvéře a zas nic.„Chodec to snad,“ pravím k sobě, klepá to a více nic,pouze to, a pranic víc.“

Jasně pamět má mi praví, prosinec byl chmurný, tmavý,z krbu mnohá jiskra v žhavý let se dala prchajíc.Prahnul jsem po kuropění, marně těchy hledal v čtenípro tu, které více není; duše moje zoufajícpo té, již zvou Leonora v nebi, prahla zoufajíc, —zde ji nezná nikdo víc.

Hedvábná se hnula clona, cos v ní šustí, cos v ní stoná,mysl plní se a vlní, bázně také neznajíc,takže srdce si dodávám, vstávám a si předříkávám:„Chodec to, ždá nocleh sobě, bloudě kol mých okenic,nějaký to chodec pozdní bloudí u mých okenic —to je to a pranic víc.“

Duše má nabyla síly, neváhal jsem ani chvíli:„Pane,“ děl jsem, „nebo paní, nemyslete na to víc,pravda jest, mne zmohlo spaní, neslyšel jsem znenadánívaše lehké zaklepání na mé dvéře a pak nic,myslil jsem, že nic to není.“ — Otevru, — aj, ticho, — nic;venku tma a pranic víc.

Dlouho do tmy patřím snivý, stojím, duše má se diví,v strachu sny si, jaké nikdo ještě nesnil, spřádajíc.Ticho kolem nezrušeno, leč v tom tichu jedno jménoLeonoro? vysloveno šeptem znělo a víc nic;já ho šeptal. — „Leonoro!“ nazpět znělo zmírajíc.Pouze to a pranic víc.

Nazpět v komnatu se vracím, žhavou duší v sny se ztrácím.Záhy zas ten klepot slyším, hlasněji než dřív, a víc.„Jistě,“ pravím, „jistě kdosi klepá a mne o vstup prosí;podívám se, jaký divný zjev to u mých okenic.Tiše, srdce! podívám se na zjev u svých okenic!Je to vítr a nic víc!“

Otevru své okno, rázem vířivým tu letem na zemsnesl se a kráčí havran statný, jakých není víc,ani trochu nepozdravil, na chvilku se nezastavil,na dvéře — jak pán neb paní, tak měl při tom vážnou líc —nad Pallady used sochu, a měl stále vážnou líc,sedl, mlčel a nic víc.

Černý pták ten ve svém zjevu vážný tak a v přísném hněvuzjasnil trochu do úsměvu moji truchlou, smutnou líc.„Ač máš hřeben ostříhaný,“ děl jsem, „nejsi sketa planý,stará šelmo, z pekel brány bouří štvaná prchajíc.Kterak sluješ, břehem pekla v jizbu moji prchajíc?Na to havran: „Nikdy víc!“

S žasem zřím na toho ptáka, co to nemotora kdáká;ač z té jeho odpovědi nemoh jsem si vybrat nic,však to dlužno uvážiti: zřídka se to stane v žití,ptáka že je možno zříti, jenž by sletěl s okenic,ptáka nebo zvíře, které na sochu si sedajíczvalo by se: ‚Nikdy víc‘!

Pták na tiché soše seděl, pouze jedno slovo věděl,jeho duše v tom jen byla, jiné řeči neznajíc,neřek více slovo jiné, nezčeřil své peří stinné,až já zavzdych: „Vše tak mine, druhů měl jsem na tisíc,také ten tam opustí mne nadějí jak na tisíc!“Havran pravil: „Nikdy víc!“

Moudrou řečí tou když zrušil kolem ticho, já jsem tušil:„Jistě mimo toto slovo chudák havran neví nic,jistě stihla jeho pána osudu za ranou rána,takže duše jeho štvána v refrén jeden zoufajícpohřbila svou naděj všecku v smutný refrén zoufajíc,v refrén: Nikdy, nikdy víc!

Posud havran ve svém zpěvu žal můj měnil do úsměvu,nyní židli pošinul jsem k dveřím, k soše, jemu v líc,zvolna klesám do sametu, duma dumu stíhá v letu,v myšlénkách mi sjede z retů: „Šelma ta, zlo zvěstujíc,co chce příšerná a šerá šelma ta zlo zvěstujíc,krákající: Nikdy víc?“

V domněnky jsem upad zcela, duše má se zamlčela,zřítelnice ptáka zřela v srdce moje hárajíc,zvědět víc má chuť se nesla, skráň má pohodlně kleslav měkký samet mého křesla, lampy zář kam šlehajícfialový samet křesla osvítila, šlehajíc,kam nesedne ona víc!

Ve vzduchu se vůně chvěla, jak by z kaditelnic spělaandělů, jichž kroků echo znělo chodbou zmírajíc.„Věru,“ křiknu, „V tvoji těchu anděly bůh seslal v spěchu,by tvá duše v moři vzdechů nehynula zoufajíc,Leonoru zapomněla v moři vzdechů zoufajíc!“ —Na to havran: „Nikdy vic!“

„Proroku!“ dím, „čárných zraků, věštče, ďáble nebo ptáku,Satan slal tě, či bouř z mraků štvala tě se vztekajícbídného, však duše chladné v kouzelné ty kraje zrádné,na tu zem, kde hrůza vládne, rci mi pravdu a víc nic,jest v Gilead balzám těchy, jen to rci mi, a víc nic!“Na to havran: „Nikdy víc!“

„Proroku,“ dím, „čárných zraků, věštče, ďáble nebo ptáku,pro nebe i boha prosím, jejž i ty ctíš, těkajícduše mořem trudu, hněvu, zda obejme zářnou děvu,Leonoru, kterou v zpěvu andělů zve na tisíc,zářící tu krásnou děvu, zdali uzřím lící v líc?“Na to havran: „Nikdy víc!“

„Však teď vari s mého prahu, ptáku, ďáble, starý vrahu,v peklo zpět neb v bouř, jež hnala sem tě do mých okenic,ani péra nenech tady, ani slova z lži tvé, zrády,v samotě mé beze vnady nech mne, nechci vědět nic.Přestaň rvát mi srdce, šelmo, kliď se z dveří prchajíc!“Na to havran: „Nikdy víc!“

Ale havran neslet, sedí, stále sedí, na mne hledí,nade dveřmi sochy bílé černým křídlem stíní líc,jeho očí lesk mne svírá, démon spící takto zírá,lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,nevzchopí se — nikdy víc!