Radouš

Den se sklonil, zmdlené jeho nozešero uchystalo lůžko již,hvězda za hvězdou se na oblozerozžala a táhla výš a výš.

Luna polotvářná vystoupala,hlásný jedenáctou zvěstoval:tu na Boubínu se světla zňala,jichžto plamen v dálku plápolal.

Noc to byla, jakou z dávných časůzasvětily svaté Valburce;kouzelnice k slavnému šly kvasu —divný povoz mají po ruce.

Tu na draku tíhne jedna přímo,tamto na pometle jiná zas,tu na hřeble, tam na vidlech mimokřižovatek, pekelný to ďas.

Tři a tři — toť věru párek smělý! —Křikem započaly práci svou,divé skoky v kole prováděly —na to všecky v jedno kolo jdou.

Kdo to? — On jest, on to, Radouš hrdý,Radouš z Radiny, jenž stíhá nás;má tě potkat tedy osud tvrdý,tebe, choť, i hrad po dráhný čas.

„Smělče, co tu?“ z kola slova zněla.„Příšery vás zničím!“ odpověď.„Avšak ušetřím, udáš-li zcela,co si žádá srdce dozvědět.“

Zase kola, zase křiky zněly,Žabímu podobné kuňkání;nové skoky, v nové rejdy spěly,divý vřesk a divé kejklání.

Na to vprostřed z plamenného kotledivná povyrůstá postavav sivém rouše, hledu zakrytého,a ta počne mluvit v ta slova:

„Ty, jenžs hrad tak pevný vnukům stavil,tisíc že ho nezahubí let,bys svou slávu navždy smrti zbavil,jak tu dlouho budeš, jest tvůj zvěd.

Nuže slyš: To doubí, co tam zrostá,dokud nevyroste v silný strom,a zas nezhyne, a z něj zem prostánestane se, a pak v místě tom

z žaludů opadlých dub se křivýopět k nebi až nevyšine,o který se kanec bude divýotírati: věk tvůj nezhyne —

nezhyne, ztrávíš-li z nejmilejších,jichžs měl v světě celém srdcí všech —jenž se v lovech kocháš nejdivějších —rovný počet po dvakráte třech.“

V okamžení vše jest osedláno:draci, vidle, hřebla, pometla.Radoušovi zkáza — ujednáno —i co potkat má ho po léta.

Vichr zafičí — tu do povětřív plamenu se všecko vyhrne,v pravo v levo každá domov větří,Radouš samoten tu zůstane.

Právě první ještě ukrytéhoslunce zář se dotkla vrchole,bašty kynou z valu vzdáleného,Radouš žene oře v údole.

A již v hradě. „Hurá, vzhůru!“ znělo.„Vzhůru zbrojnoš, panoš, za mnou běž —he sběř podlá, juž se rozednělo,vzhůru, kde kdo v hradě, na lov spěš.“

Mžikem kolem všecko osedláno.Rohy zněly, koně řičeli,psové výli, vše hned spořádáno,a už lovci z hradu vyjeli.

Již se ženou, jako štváni běsem —štěkot rodí se a umírá;dál a dále pořád černým lesem —zvěř se strachem v doupě uvírá.

Zatím ze snu Běla vzdálenéhoprocitnouc Radouše zírala,kterak chotě jí ach, předrahéhomedvědice vzteklá trhala.

„Pro bůh!“ zvolá, z lůžka skočí, běžía na kůň se mžikem vyšine,přímo ku černé tam stráni těží,srdce věrné to a dětinné.

Dál a dále, hlukot blíž a blíže —aj již z oudolí se vyžene —štěkot psů a komoň uzdu hryžea před nimi zvíře zděšené.

Běží laň. I zmizí v okamžení,jakby zem ji byla zhltila.Šíp již letí z luku vypuštěný,Běla klesá — ach! již odbyla

žití doba. Radouš s oře skočí,ňádra Běly rázem rozpoltí,srdce vyrve, divě okem točí —a pak srdce ženy pohltí.

Jako Běla padla rukou vraha,tak čtyr jiných chotí zhynulo,v jichžto hříchu vyhledával blaha.Než tu jinak nebe vyřknulo.

Opět Radouš lovce na lov vede,s nimi Mládu, spanilý ten květ,a již mní, že ušel smrti bledé —srdce šesté — život na sto let.

Napnul šíp. Než — co to? Zda to Mláda?Bouře, blesk a děsné skučení —z Mlády podoba tu rázem padá —ta se v kouzelnici promění.

Vlasy černé — jako popel sivé,mladé líce — scvrklé, svraštěné,jasné oči — vpadlé, mstivé, divé,tělo stařičké a shrbené.

Podál na dví rozletí se skála —velikánské temné sklepení,v řadě vedle ženy žena stála,srdci k pláči, zraku k zděšení.

Z prsou rozedraných krev aj kane,v rukou srdce svadlé opadá,v kole výheň, z výhně pomsta vane,život lidský v ní se dopřádá.

Aj tu vyjde největší z všech stínů,rejd ustane a zbor umlkne;kyne opět a z té výhně klínupostava tajemná vynikne.

Hrůzné, strašnovážné objevení,ticho mrtvé všady panuje —aj číst počne spis tu otevřený,z něhož Radouši to sděluje:

„Věk tvůj všecek ouhrnkem jest hříchů;na všech stránkách vina, nikde cnosť.Zhrdlosť bohem, lakotu a pýchu,vraždy, závisť, obžerství a zlosť —

Z nás si nutil lásku ku hřešení,a an po vůli sme nebyly,stíhal si nás doma, v shromáždění,v samotách též, jež nás ukryly.

V hříchu hledals slávy vynajíti,hříchem vyzískat chtěls dlouhý věk,co jen cností možno vydobýti —to ti vydobyt měl hříchu vztek.

Život tvůj byl život zvěře divé,jižto kolit jediná tvá slasť;nuže budiž z tebe zvíře divé,a les tento budoucí tvá vlasť.“

Aj a oř se pod nohama ztratí,a šat s lovce máchem odletí.Radouš na ruce se k zemi zvrátía na těle štětin osetí.

Hlava ve způsob se kančí mění,zdloužené se uši svěsily,nos se v rypák, oči v očka změní,v tváři saně výraz zběsilý.

A stín dále: „Doubí to, co zrostá,dokud nevyroste v silný strom,a zas nezhyne a z něj zem prostánestane se, a pak v místě tom

z žaludů opadlých dub se křivýopět k nebi až nevyšine,o který se kanec bude divýotírati: trest tvůj nezhyne.“

Zahřmí strašně, žena vážně kyne.Skály zamčené zde není víc,ale divý kanec hory mine,divoce burácí k hradu vstříc.

Než — ty cesty, jimiž chodívával,a ty hory, doly přemilé,mýtiny ty, jimiž honíval, —všecko mladou chvojí ožilé.

Mnohé století prý uplynulo,než to doubí zrostlo, zhynulo,a než nové zas se vyvinulo,mnohé století zas minulo.

Smutně těkával tu kanec divý,hory, lesy smutně probíhal,den co denně probíhal hvozd sivý — —kajicí čas zdlouha ubýval.

Jednoho dne u večerním stínuopět smutný probíhal svůj hvozd,hledaje, zda dotud ještě z klínuzemě silný doubec nevyrost.

Hledá — aj hle, půda duby nese —srdce skormoucené ožilo —a dne druhého již více v lese,na horách ni víc ho nebylo.