Hrob z jara

Na konci hřbitova kříž vetchý v zemi splývá,leč jaro krášlí vždy znak bolu krvavý,u něho pěnkava se denně zastaví,a plané růže trs jej celý v květech skrývá.

Než slzí zármutku, tam více rosy bývá,líp nežli modlitba jej slavík pozdravía souzvuk barev těch a písní vypráví,jak hmota vstane zas vždy nesmrtelná, živá!

Ty mrtvý neznámý! Na ňadrech ráje kdesive slávě zlatých hvězd den věčný nad nebesysnil jistě dětinný tvůj malicherný pych!

Což není vskutku dnes tvůj osud méně krásný,kol hrobu tvého když tvůj bloudí duch, v den jasnýkdyž zpívá s ptáky kol a kvete ve růžích?