Soud meče

Guntz, Hlava železná, se vrátil z Palestiny.Když v noci ulehnuv bděl pod opony stínyu Hildy ženy své, již dal mu starý Sveno,tu slyšel v tichu, v snách jak šeptá ona jméno,to jmeno jiného, ze sousedství mu známé.Guntz hned byl žárlivý a myslil, že jej klame.Vstal, uchopil svůj meč a z pochvy půl jej táhnul.V tom k čelu ženy své tak cudnému se nahnula před ním, vroubeným do kola hnědým vlasema plaše zlíbaným měsíčním, sladkým jasemse náhle zastavil a váhal. V této chvílinad bohatýra čest víc láska měla síly.Však slyšel; jeho sluch se nemoh’ oklamati.Guntz usmyslil si hned se svého meče ptáti,jenž v domě choval se od děda k otci, synu.Před starý krucifix on položil meč, v stínuna černé klekátko, jak na polo byl tasen.

A pravil: »Meči můj, jímž často byl jsem spasena jejž jsem ponořil v krev litých Saracenů,co říkáš tomu, mluv, mám viniti svou ženu,že jméno souseda v snu vyslovila tiše?Co o ní myslíš si? Já nosil tě k své pýše;já vím, že hrůzu máš před hanbou, lstí a zradou,že mohu svěřiti dům tobě s celou vládou;tvůj ocelový zrak má zbrani věrná, jistá,číst může v duši jí, zda vinna je neb čista.Vím, ty bys nestrpěl, by u mne spala ženamíň hrdá nežli já a hříchem poškvrněná.Zda mám jí odpustit, či protknout jí bok lživý,ty, meči, rozsoudiž!«

Tu ctný a spravedlivýmeč, který věděl vše, že Hilda naklonilase v srdci rytíři, však že s ním nehřešilaa proti vůli své jej jmenovala v snění,meč, který zhrdal lží, jenž nechtěl, v rozčileníby bohatýrský Guntz, pán jeho, stal se katem:hnul sebou zimničně a v pochvu svou vjel s chvatem.