Svatý Václav

Po horách a dolech snížek poletuje,do chaloupky chudé chladný vítr duje.

V chaloupce té chudé ubohá dlí vdova,kol ní čtvero dětí, jedno v klíně chová.

A ty děti k matce blíž a blíž se toulí,jako když kuřátka pod křídla se choulí.

Málo jich ta matka, málo poohřeje,na celém se těle sama zimou chvěje.

Ale je tím vroucněj k srdci svému vine,a z těch očí jejích slza na ně plyne.

Vdovo, milá vdovo, proč tvé slzy kanou,či se horké uhly pro děti z nich stanou?

Ale vdova s dětmi na kolena padá,od Boha jen mocná přicházívá rada.

»O ty Bože dobrý, sirotci jsme pouzí,rač se smilovati nad námi v té nouzi!«

Aj tu svatý Václav závějemi spěchá,ó s ním přijde jistá do chaloupky těcha.

Vždyť jak posel boží po krajině chodí,kam krok jeho vstoupí, všady slast se rodí.

Nyní dřeva nese, noha tone v sněhu,ale svatý Václav spěchá na svém běhu.

Nebeský ten oheň, jímžto v hrudi hoří,samá kvítka rajská ze sněhu mu tvoří.

A ten anděl Páně, ten ho vede přímě,aby nezabloudil v sněhovité zimě.

A již tamto klepá na ty nízké dvéře,již se s nůší těžkou do chaloupky béře.

Vdova s dětmi svými v slasti blahé tonou,před Václavem svatým na zem nice klonou.