Řeka ohně

Před lety ze zraku Tvého do mne jiskra vyšlehla,z duše Tvojí spanilévylil se do mne pramének světla.

Tvé slovo zažehlo v hrudi méjakýsi jazyk ohnivý,jenž tam pak zpíval a hlaholilv hudebních jiskrách,v melodickém kouři.

To tehdy bylo, kdy ses rozhovořilao svatosti pravé oběti,o blesku krásy, pravdy, jenž přetrvá svět a jeho základy,o činu, který od sobectví oproštěnčlověka přetváří a bytností jej novou nadávái mimo časy, mimo všecky prostory,o žáru, jehož všecky vody světa ulít nemohouni ledy umořit,o světle, jehož neobjaly tmy,o poznání, tom posledním a velikém,jež život lidský pozmění od samých kořenůa smrti pláně přeroubuje na štěp životaa bytost tvou obdaří novým orgánem,jak slabou matnou rukou vteřinyse Věčna uchopit a zpřítomnit si navždy je.

A pramen vzrostl časem v proud,jenž protékal mne celéhoa mohutněl, jak mé staré břehy ledné podrýval,a ve vnějšek promítal svůj žár a jasa jasem tím v něm všecko prosvítil:jen v jeho světle zřen, byl život životem,a slovo teprve on objevil, jež dalo všemu řád a sklad,a bez něho byl pouhá hmota syrová a beztvaráa hluše blekotavá tma.

A nyní, kdy jsi skonala,on ze mne vytryskl, jak z rány tryská krev,a podemlel mne, jako ona toho podmílá,kdo v sobě nosí ji:ve vnější svět se vklínila a včlenilamá řeka ohňováa v něm svůj žije život zákonnýpo skutečnosti příkazecha v jejích rozměrech a jejím určením.

A dnes mne rve a unáší,jak stéblo travné, lístku útržek neb svadlý listchvátívá veletok,jak jiskru hvězdnou, žhavý na obloze bod,na ledné klenbě plecí, mihotavém hrudi křišťálunosívá obrovitá a bezedná kosmická noc.

Jí podmíněn jsem dnesa život můj i moje smrtmně dány v jejích hranicích:z údělu jejího já plaše beru jen svůj díl,a ona rukama mi svýma, správnýma, věrnýma,obojího odvažujena hvězdných vaháchzákonný příděl.

Neživí ona pouze mne:i hvězdy, slunce, dráha mléčnáchodí do ní píti svou jsoucnost;a s nimi všecko, co pravda je a skutečnosta činnost v lásce tvořivé,co víc je nežli klam a přelud, mátoha a stín.

Ne mnoho mil má dnes snad do mořemůj veletok:s ním brzy musí smísit se,jak zora se se dnem mísívá,tma se světlem a s nocí červánek.

A pak?Pak: vím, že jedno bude s věčným Životem,jenž leží za skonem jak světlo za temnema jaro za mrazem a země za mořema hudba za hlukem, hrdinství za bojema radost za hořem.

Zdar ti, ty propasti veliká, ty nadsvětně hlubá,v niž dráha lidská ústí se:tě nejen hrůza zhloubila,tě také Láska věčná zklenula.

Ne pouze život hltáš ty,ty také jsoucno jakés vyšší za něj vydáváš.

Penězoměnče srdcí i vůlí!Taviči nebes i země!Ustupující, zdánlivě zbabělý velehrdino!Proradče nejpoctivější!Skrblíku a lichváři všeho marnotratnictví!A nade vše: vášnivě klidný počtáři spravedlivý!A všechněch duší i dob, časů i věkůkupče nejbohatší i nejnuznější zároveň!Jak přesné jsou vesmírné váhy tvoje,do jejichž služeb zapial jsi všecky světyi všechen prach písečný, kolikkoli jich i jeho bylo i bude,za miligramy miligramů miligramůjasně ukazujícía udatnější nežli meč a zbroj jiných!