Je půlnoc průsvitná…

Je půlnoc průsvitná a barvy mléčně bílé,a pára vlažná těká po vinici, jež zde uzrává.Je smutné srdce tvé a na duši je clona mlhavá:pochyby o všem: pravdě, věčnosti i člověkově díle.

Teď nebe taž se, vod i země, nad sebou hvězd roje,a všecko mlčením ti k smrti teskným odpoví.Jsou věci zotročeny, spoutány, ty cítíš jejich okovydo duše vřezány tak právě jako svoje.

Je tíha těžká k nezdvižení příroda i lidská duše…A na obou, teď chápeš, leží temné prokletí:strach před smrtí a nechuť, dále za ni viděti,a mdloba, na životě lpěti zbaběle a hluše.

Leč v duchu slyším hlaholit již Tvoje výzvy k spáse;v nich vzepětí a statečnost jsou prvním příkazem,v nich dychtíš od otroctví osvobodit tuto zema křídla nesmrtnosti všemu dát, co zrazeno je v čase.

Z nich touha mocná do mne srší, v celé sílese osudnosti tlaku vzepříti,hnout otroctvím a bědou, zlu se vyrvat ze sítí,ne otrok příčiny být, nýbrž tvůrce cíle.

A vím to teď: je soustava jen propastí, co zve se světem,a úkol tvorby je, tě přes ně přenésti;teď smyslu nemají ti slova: štěstí, neštěstí,když všeho vidíš souvislost ne vývojem, leč vzletem.