Modlitba

Ten pocel, jejž jsem v rakvi vdech’ Ti na čelo,mně ve vteřinu vrať, jež poslední z mých chvil,až srdce stane tep a stichne bouře žila temno bez konce se na zornice sechvělo.

Až střemhlav v tmu se zřítím, do propasti nežití,mne obejmi Tvá myšlenka, ve vítr ducha změněná,a přes propast mne přenes, jak zde nosí ramena,bych v třetím nebi uzřel zjev Tvůj hvězdami se sněžiti.

A každý čin Svůj zemský ukaž mně pak v tvaru rozvitém,v němž dorosť možnosti té poslední, jak Tvůj ji pojal duch,i nová díla Svá, po vzoru nových snů a názorů a tucha jimiž za tisíce let rozkvete teprv’ zem.

A radost svobody mně zjev, jež vyrazila z otroctví,jak pod sněhem stvol někdy tráva toužně vyžene,a bouřnou slávu krásy, na zemi kdys podle rdoušené,i záři pravých obětí a naplněných proroctví.

A nové dráhy vytyč tvorbě mé, zjev tvar mých nových sila Boha viděti mne uč, kde skrytost Jeho největší;a jas Tvůj ať svou prostou jsoucností mne přesvědčío ducha blaženství, jenž věčnosti se dotvořil.

A světlou radostí, jež tváře Tvé buď výraz ustálý,mi poznat dej, že všecky člověčího ducha výbojejsou jen ku zmnožení a vzrůstu nebeského pokojev těch duších přešťastných, jež Bohu v pokoře se oddaly.