Obrozeného, osvobozeného světa básnířko…

Země obrátila se právě ve svém vesmírném odvěkém loži,ke slunci znova se zdvihá,líc svou za ním, spanilým, v touze zas stáčí:světlo nové na ni se z něho zas lije.

A výchvěj jeho první na mne, studený, lhostejný, padá:na oku mém vytřeštěném, zoufale podťatých pažích,které mráz láme, křeč jimiž trhá,pablesk jeho ledový ssinale hoří.

Ty však pokojna ležíš. Jediné na Tvé líbezné průsvitné skráni,podobné lístku sprchlému z okvětí jabloně v máji,mladé slunce duchovým svitem plaše se směje:o divech obrody světa zpívá Ti, která,v mlčení přísné vnořena,nasloucháš, zdá se, jinému hlasu.

Z dálek větších a mraznějších ještě, než-li jsou tyto,on vpadá sem stříbrně zamženým timbrem,sfér harmonií zpívá svou zásvětně roztálou, přežhavou píseň,za vjemen duší našich položenou,jež je nám pouze mrazem a hrůzou a rachotemroztříštěného krápníku mihotavéhoz noční kosmické sluje,přikovaných duší tesklivé věznitelky.

Osvobozeného, obrozeného světa básnířko,život která jsi pojímala, tvořila lepší a lepší,vysoko vylétlý nad tuto bezkřídlou pozemskou tíhu,k světelné podobě svojí,ty, jež ze tmy nebytí vyvolala jsi tisíce dušíči rozdmychala jiskru jejich v plamenný požár,jako jaro ze země loudí a zažehá na tisíc kvetoucích stvolů,v mraze tom tmavém, ve tmě té třeskuté kde jsi?

Svět kolem Tebe k novým cílům se řítípo drahách, které Tys vystlala dílem svým, duší svou, teplem;a tisícerou nit stav jeho obrovitý kol Tebe spřádá,a člunek jeho chvátavě létá, kmitá se v slunci,horlivý dělník, nezmdlelý v radostné práci,a rychle utkává v osnovu všecko, co žije, všecko, co zmírá.

Tebe i vepřed’ v ni, ale ne skutečnost Tvoji,jen matný z ní odlesk, chabý jen obraz a odraz,ubohý plod lidské ubohé mysli, vězněné ve tmě,a jež proto pojmouti nemůže světla,mátohu kalnou, jak ji ve vnějšek promítli lidé,zkreslenou k žalostné podobě svojí.

Ale Ty v pravdě jsi jiná a jinde.

Vyňatá ze sítě tísně, mrazu, klamu a temna,kam lovec zlostný Tě veštval,volná, jasná a slavná vracíš se k Původu svému,ke své Příčině první, líbezná, spanilá, mohutná, světelně stoupáš.

Jako strom, dlouho na skalách vadnoucí v písečné půdě,přesazený teď do rodné bohaté prsti,mír piješ, zdraví a sílu, krásu i velkost kořeny všemi,jimiž ses vkotvila do středu bytí,a odtud tryskáš hned k Bohustatisíci a statisíci ramen a větví a listí zelených věčně.

Ale pláč náš všechen, nářek a slzyvíce Ti nejsou než vzpomínka dálná a šerána šumot hluchý krůpějí loňského deštěv uvadlém podzimním rzivém a děravém listí,které Ti vítr pod okna náhodou zavál.