Strom bolesti

Vnik’ do Tvé bytosti a v srdci Tvém se složil,vždy hlouběji se vdíraje. Jak norec, který hledá dna,do říše tmy Tvé sestoupil; jak kovkop, který znásvé řemeslo, se vtíná zemi tiché do žil.

Jen hlouběji a hlouběji! A vniknout do posledních tkání!Čiv prolnout poslední! Prostoupit každý svaz!Jen hlouběji. A neznat mez a neznat hráz;a nedbat bolestí ni nářků ani lkání.

Jen do tmy hlouběj’ za poslední práh! A jak se dolů prodíral,výš koruna se jeho piala. Andělé tam spali ve větvích,a plody zlaté hořely, hrdliček zněl z ní smích.O listí v noci hvězdy zvonily; a ve dne stín se stlal

to pro poutníky života zlem poraněné.A bujel víc a víc; a diváku jen jedno bylo žal:to ve chvíli, kdy nebe dotkne se, že síly Tvoje vystřebal —že nad hrobem se ti až zcela rozeklene…

Kdo v Tebe jeho zasil plod? Kterýže bůh? Či kterýjej vítr zanesl a z kých pralesů dalekých?Či z jakých tmání, odvěký kde leží led a sníh?Či z krve tůně zlovily jej Okeanu dcery?

Já nevím. Jedno znám. To sémě hoře všesvětové jestia všelidský s ním osud podivně je spiat.Po zušlechtění pláně toužilo. A k Tobě šlo. Je roubovatjsi mohla jenom Ty: v Tvé muce bylo jeho štěstí.

Mně bolest nyní sládne již; v ní děsu není pro mne více,co krev Tvá se mně v plodech jejích rumění.Co v Bolesti strom přelilo se Tvoje velké umění,i jeho šťáva chutná mi, ó Věčna zahradnice.