Tvá nynější sláva

Míň nežli bublina na vlně oceánu,jež rozpryskla se dřív, než jsi ji mohl postřehnout,Ti žvást je nevděku, pomluvy tlachi bída těch, kdož kdysi blízci byli Ti,i všecka malost obmezení, tlak všech pout,jež na zemi jen člověk člověkovi může kout.

Tvůj duch teď trvá v stálé svaté radostia touhu jedinou zná: tmám jen víc a více svítiti.Tvá tvář je svatě-klidně obrácena k Věčna ránua k Bohu láska občas pouze červánkem ji zanítí.Jar nových denně dokvétá se duše Tvé keř spanilý,do jehož poupat všecky staré muky Tvé se zavily:tak mládneš zároveň, jak zraješ v Pánu.

Pod Tebou hluboko jak zanícená rána na kostikteréhos žebrákase kouří život náš:a více není Ti než klamu lživý šlářa víc Tě nelákánež smrti hospoda a její žalná čeládka.

Teď Bůh je slunce Tvéa pod ním kveteš, jak my vadnem pod hvězdou naší;teď Bůh sám objímá Těa Tebou proudí, kol Tebe se jiskří Jeho ducha proniká Tě, laská, dálavy Ti nejdálnější snášítak jako nám jich malé díly ether nebo vzduch.

Teď duše Tvoje jediný je světla proud,v něm světy celé živiti se mohou a v něm plout.

Teď úd jsi vzácný nového a nadsvětného těla,jež je ne v plochách, ani v časech, prostorech,leč v hloubce niterné, za mezí rozměrů a pojmů všech.Teď se silami splýváš zcela,jež kosmos drží;teď vším jsi: propastí i oblohou, i mořem i vod strží,i ohněm duchovým, jenž za nimi se klenea všecky částky druží, jinak roztržené.

Jsi vlna, která vzlétá z ohniska i do ohniska,a blesků tisíce se z bytosti Tvé slávy stále blýská.A není místa, jehož neprostouplas ducha zázrakema v němž se nezachvěla dotykem Tvým zem.Svět celý obsažen je v myšlenky Tvé výchvějích;je jeho bouří její dvih, je jeho tichem její klad,A nejvýše kde život se smrtí se bije v divé křeči,kde sténá svár a žehne boj a bouře nejstrašněji ječí,tam pláče hrdliččí Tvé lásky smích,tam padá rosa, padá ze sadů Tvých vonný chlad.

Já věřím, v dějích pozemského života žes účastnaa světlo k vítězství že provodíš:kde klesá bohatýr, kde dítě hladoví,kde tvůrce-vynálezce drtí bídy tíž,kde pravda trpí násilí,kde zahořel lid celou duší za velikým snem,já věřím, tam žes přítomna, tam duch Tvůj popílía dobro, pravdu, krásu posílí.

Vždyť z ran, jež život zasadil Ti, z rmutných, zemských ranteď světlo proudí a zář tryská hýřiváa zpívá o prameni Lásky pověčném.A mlha úrodná a teplá z nich již stále šleháa hojněji než zrno z dlaně sedláka, který je rozsívá;a do časů tmy zapadá jak sémě zemské do líchytvá láska, krása, síla, dobrota i něha:a přijde den, kdy oplodněny jsou jí lidsky květné kalichy.

A zatím co se myšlenka Tvá všemi křídlypo kosmu rozlétá a mlunem svítí,Tě nikde není zříti:to Bůh je dům, v němž podstata Tvá bydlí,a veškerá Tvá díla jsou jen klidu Jeho odlesky,jak zachytit je stačí zor náš pozemský.