Belsazar

Už k půlnoci měl večer sklon.Spal v němém tichu Babylon.

Jen na hoře, kde sídlí král,zář kmitá a hlučí plný sál.

Tam nahoře, v síni královské,Belsazar slavil hody své.

Tu dvořanů řady zářily v stín,tu prázdnily poháry jískrných vín,tu poháry řinčely v dvořanů ples,to chmurnému králi jde do noty dnes.

Líc králova se nítí v žár,zpit vínem drze hledá svár,unášen slepou odvahourouhá se božstvu hříšnou přísahou,chvástá se drze, spílá jak ďas,dav otroků hlučí na souhlas.

Král kynul pyšným pohledem,a otrok spěl — a vrací se sem:Na hlavě koš zlatého náčiní,jež zloupeno v Jahvově svatyni.

A tu bezbožnou rukou králčíš posvátnou, nalitou vínem, vzal

a do dna ji vyprázdnil v jeden ráza z pěnivých úst zní chraplavý hlas:„Jehovo! já pliji na tvůj trón!Já král, jenž v moci má Babylon!“

Leč sotva dozněl hrůzný hlas,tu krále tajný pojímá třas,smích ječivý zmlkl docela,v sále jak by mrtvola ležela.A hle! A viz! Na bílou zeďcos jako ruka vstává teď.

A psala, psala do bělapísmena z ohně — a zmizela.Král seděl, vypoulený hled.kolena chvějí se. Jak mrtvý zbled.

Dav dvořanů seděl — v zádech mráz —tak seděl tich, neb umlk v ráz.I přišli magové. Leč zmateněhádali v plamenech na stěně.A Belsazar, než svitnul den,byl od svých sluhů zavražděn.