Loď s otroky

Nájemce lodi mynheer van Koekv své kajutě sedí a sčítá,kolik že náklad váží tuna jaký profit mu skýtá:

„Guma je dobrá, dobrý je pepř,mám na tři sta pytlů a sudů,mám sloň a mám zlato — však bohatšítím černým svým nákladem budu.

Šest set já nakoupil černochůza babku v Senegalu.Jsou tuhého masa, pružných šlach,jsou tvrdých jak z železa svalů.

Výměnou dal jsem pálenku,korále, cvočky a hůlky:svých osm set procent vydělám,zbudou-li na živu z půlky.

Jen tři sta, když negrů dovezuaž v přístav Rio Janeiro,sto dukátů za kus mi vyplatífirma Gonzales Perriero.“

Však náhle van Koek je vyrušenz dum, jež tak slibně se rojíneb van der Smissen, jenž korábuje ranhojič, před ním stojí.

Je kost a kůže a zarudlenos bradavkami mu září —„Nu, vodní chirurgu,“ dí van Koek,„jak drahým mým negrům se daří?“

„Dík za optání,“ zní odpověď,„já přišel jsem, pane, Vám říci:dnes v noci vzrostla jich úmrtnostměrou pobuřující.

Průměrně za den mrou jen dva,dnes sedm pomřelo jich,tři ženy a čtyři muži. Já škrtje ze seznamů svojích.

Mrtvoly řádně jsem ohledal,neb mršky! rádi by chtělijak nebožtíci vypadat,by do vln být vhozeni směli.

Pak mrtvým sňal jsem okovy,a jak se to obvykle dělá,z rána jsem do moře potopitrozkázal zdechlá ta těla.

Tu ihned vymrskly se z vodžraloků celé roje,jimž negerské maso je pochoutkou;to takřka je strávnictvo moje.

Po čichu drží se vodních stopuž hnedle od pobřeží;bestie větří mršinu,pach žrádla jim po nozdrách běží.

Je podívaná to šprýmovná,jak hejno jich po mrtvých lapá:ten po hlavě, onen po noze,jiný zas po hadru chňapá.

Když spolknou vše, jen se mrskají dálkol korábu v reji a hranía koukají na mne, jak chtěly by říc:„Děkujem za snídani!“

Tu vzdychne a padne mu do řečivan Koek: „Těch novin už dosti!Radš poraďte: jak mám zmenšiti zléto procento úmrtnosti?“

Dí doktor: „Mnoho těch černochůumírá vlastní vinou:své smrduté výdechy vdechujía v podpalubí tak hynou.

Mnozí též steskem zmírají,neb mají smrtelnou nudu.Vzduchem a hudbou a tancem jáje kurýrovat budu.“

I zvolá van Koek: „Toť výborné,můj čacký felčare lodní!Jste moudrý jak Aristoteles,jste Aristoteles vodní!

Předseda svazu k pěstěníhaarlemských tulipánůje náramně chytrý, však nepojalnikdy tak chytrého plánu.

Hej hudbu, hudbu! Ať černošizde na palubě křepčí!Kdo nespraví se tím hopsasa,karabáč humor mu zlepší!“

S vysoka, z modra blankytuna tisíc hvězd se sklání,velce se, moudře touhou stkvíjak oči krásných paní.

Zírají dolů na moře,jež v purpurné mlze se třese.K nim nahoru vrkání vilných vlnjak toužebná píseň se nese.

Loď s otroky, bez lan, bez plachet,jak odstrojena je polo,však na palubě jsou lucernya muzika hřímá tam v kolo.

Kormidelník hrá na housle,kuchař na flétnu píská,ranhojič troubí na pozouna plavčík do bubnu tříská.

Sta mouřenínů, mužů a žen,výskají, točí se, třeštíjak potřeštěnci; skok a skok,okovy do taktu vřeští.

Po půdě dupou, jak pudí je pud,naháče přitiskla sileckterá černá sirena —do toho vzdychají hlasy.

Kdo zlenivěl, k plesu se pohání,slast vzrůstá, pod ranou víříc.Ten nejlepší maître de plaisir,to se svým bičem je biřic.

A tydlity, tydlity, tam, tam, tam,tím řevem jsou lákány z tůněpotvorně blbé obludy,jež chrněly v mořském kdes lůně.

Teď na sta a na sta vyplouváospalých žraloků žravě;na koráb vzhůru okounía nemohou srovnat to v hlavě,

vždyť ještě k snídani hodinatu není; rozevrou chřtánya zívnou; řadou tesákůjsou čelisti vykládány.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,jde dál to v tanci a honu.Žraloci, hladem bez sebe,se koušou do ohonů;

myslím, že hudbu nemajípřespříliš v lásce — ti hlupci.Kdo nemá rád hudbu, je bestie,dí Shakespeare v Benátském kupci.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,a bez konce tance a štvaní.Spjal pod stěžněm ruce mynheer van Koeka k modlitbě koleno sklání:

„Ó pro Krista, pane, uchovejtěch černých hříšníků žití.Je to sic pohanský dobytek,však rač mi je uchrániti.

Rač popřát jim žití pro Krista,jenž ráčil za nás je dáti!Neb když mni jich nezbude na tři sta,můj obchod, můj obchod se zhatí.“