Uršulinky

Kdo šel kolem klášterapozdě v noci, často vidělokna žářit. Noční rejodbývá tam sbor strašidel.

Uršulinky zemřeléstraší tady každé noci,hezké mladé obličejeukrývají pod kapucí.

Rudě planou svíce, ježkaždá mrtvá v ruce nese.Ticho - zřídka šepot, šumtemnou chodbou rozlehne se.

Celé mrtvé procesí,do kostela tiše vchází,na kůru se rozesadí;a zvuk varhan doprovází

litanií, zpěvy, všakslova divná, pomatenájsou to duše ubohá, jímžv nebe cesta uzavřena.

»Kristovy jsme nevěstybyly, než nás obloudilopokušení, a my dalyCésaru co boží bylo.

Jest tak svůdný stejnokroj,lesklý knír a mužské rety,nejsvůdnější jsou však zlatéCésarovy epilety.

Svému bohu, který nesvěnec z trní na svém čele,parohy jsme nasadily,podvedly jsme Spasitele.

A on, jenž jest dobro damo,když zřel naše poblouzení,zaplakal a proklel násdo věčného zatracení.

Teď jak hrozný noční zjevprůvod náš se smutně berekaždé noci kajícně tu -Miserere, miserere!

Bylo by nám mnohem líp,nežli v hrobu kobce šerév teplé říši nebešťanů.Miserere, miserere!

Ježíši, ach, sladký, zbavhříchu, jenž nám duši dere,otevři nám své teplé nebe.Miserere, miserere!

Smutně zní ten mrtvých zpěv,varhany v to temně dují,mrtvé ruce na registrechdivě listy přehazují.