Čarodějův učeň

Že pak odešel přec jednoučaroděj ten starý v dáli!Duchy jeho nechť se zvednouteď, by mé též vůle dbali.Jeho skutky, slova,spůsob také znám,silou, duch již chová,div též vykonám.

Kráčej! kráčejmnohou míli,aby k cílivody spěly;sem jich mocný proud se stáčej,rozlívej se ku koupeli.

Teď, ty starý chvoste, pil si,vem ta vetchá roucha na se!Dlouho jako otrok žil jsi;nyní mou plň vůli zase!Na dvou nohou choděvrchem hlavu měj,s vědrem ruče k vodě,beř se, pospíchej!

Kráčej, kráčejmnohou míli,aby k cílivody spělysem jich mocný proud se stáčej,rozlívej se ku koupeli.

Hle, již dolů běží k břehu;věru, on již u řeky je,a zas roveň blesku v šlehurychle tady vodu lije.Po druhé již tady!Jak vře kotel jen!Kterak všady, všadyvodou naplněn!

Stůj už! věda,že nam k zdarutvojích darůplná míra!Ach, mně zřejmo! Běda, běda!Ku slovu mně pamět zmírá!

K slovu, ach, jímž konečně sestává tím, čím býval kdysi.Ach, on běží, ruče nese!Ó, kéž zase chvostem ty jsi!S novým vždy se beretokem rychle sem,ach, a řeky steréna mne přívalem.

Ne, to dálenesmí tropit;chci jej chopit.Aj, toť zloba!Ach! teď úzkostněj mi stále!Jaká tvář! Ký hled to roba!

Plode pekel přeneblahý!Má snad dům se utopiti?Vidímť přese všechny prahy,jak se proudy vody řítí.Klatý chvost, pln zvůle,slov jenž nechce dbát!Jímž jsi býval, kůlezůstaň přec už stát!

Těší-li těvždy to tropit?Chci tě chopit,zastaviti,a to staré dřevo hbitěsekerou tou rozštěpiti.

Hle, tu vlékna jde zas zbrocen!Jak se jenom na tě vrhnu,hned, ó, skřítku, v prach jsi zhrocen;s praskotem tě ostřím trhnu.Věru, dobrá rána!Rozpůlen jest v ráz!Teď mi čáka dána,volně dýchám zas!

Běda, běda!Oba dílyvstáti pílí,každý k výšihotový co rob se zvedá!Pomozte, ach, moci vyšší!

Ony běží! Sál i schodyu větším vždy mokru tane;jaké hrozné jsou to vody!Slyš mne! mistře můj a pane! —Ach, tu mistr k ruchu!Pane, zle jest, hleď!Svolaných mi duchů,nelze zbýt se teď.

„V kout v tu chvíli,chvosty zmizte!Bývaly jste.Zvoláť v zdaryjen co duchy, k svému cíli,teprvé vás mistr starý.“