Johanka Sebusova

Hráz trhá se i ječí stráň,a vlny pláknou a hučí pláň.„Já vodou tě, matko má, chci nést,jest dosud jen mělká, brod dobrý jest.“„Též na nás, jež jsme v tísni, zři,to podruhu, ubohé děti tři!Tu slabou ženu! … Ty odcházíš!" —A matku odnáší vodou již.„Tam k pahorku spaste se! počkejte tam;hned vrátím se nazpět, všem pomoc je nám.Jeť k pahorku sucho, dva kroky tam jsou;však vemte mi s sebou též kozu mou!“

Hráz rozpouští se, ječí stráň,a vlny rejou a hučí pláň.Již matku na jistý staví břeh;hned Johanka do proudu opět má spěch.„ Ó, kam? ó, kam? proud šíře jde;a vody jest plno tam i zde.Tak odvážně, v hloubku troufáš jít!“„Já žádám a musím je zachránit!“

Hráz mizí, vlna už ječí v stráň,ba to mořská vlna, co hučí v pláň.Tam Johanka kráčí stezkou svou,ji neztrácí, kol nechť vlny se dmou,již vršku a sousedce na blízku;než té a dětem to bez zisku!

Hráz sklesla, mořem hučí pláň,kol vršku ječí to, sápe se naň.Tu zeje a víří jícen voda strhuje ženu i s dětmi v spod;roh kozy chytilo jedno z těch,tak společná byla jest zhouba všech!Však Johanka ještě stojí tu v jev:kdo zachrání mladou tu, šlechetnou krev!A Johanku ještě zřít hvězdu jak tmou;však záletci všichni teď daleko jsou.Kol ní vod spousty kryjí zem,než loďka nepluje žádná sem.Jen jednou ještě ku nebi hled,pak jata jest v lichotných proudů střed.

Ni hráz, ni pláň! jen tu a tamstrom, nebo věž značí vísku, chrám.Jsou vodami pokryty pláně i les;však Johančin obraz se nad vody vznes. —Už klesá voda, už jeví se zem,jeť ku slzám Johančin osud všem. —A kdo o tom povídat nechce a pět,nechť o toho nestará nikdy se svět!