Mlynářčina lítost

Pryč, čarodějko smědá, spěš!pryč z čistého mého jen domu,bych po slovu tě nechyt téžsnad k tomu!Co pěješ lži tu s drzostío dívčí lásce, věrnosti?Kdo chtěl by báj tu slyšet!

Můj zpěv o dívčí lítostia dlouhém, vroucím snění;neb lehká mysl s věrnostíse mění.Již nebojí matčiných hrozeb se nic,již nebojí bratrovy pěstě se vícjak nenávisti milce.

Pěj o zradě mi, zištnosti jen,a o vraždě, loupeži všude;čin klamný každý uvěřenti bude.

A když dělívá kořist, statek, šat,hůř než vy, cigáni, činí snad,to zvyklé jsou mi už věci.

Ach, běda! běda! co činila jsem!Co naslouchat platno k slasti!Jej slyším k svojí komůrce semse krásti.Tu ozvala se mi srdce moc:Kéž milostnou nebyla bych nocsvé matce prozradila!

Žel! já též jednou jsem vstoupil tamse tiše, sveden, krada:Ach! cukroušku, jen nech mne k vám,to ráda!Však hned se strhl lomoz, křik;dav příbuzných šílený mžikem sem vnik.Krev dosavad kypí mně v těle.

Když vrátí se ona hodina, jaktu tichý bol mi nésti!Já zmařila blízké a jediné taksi štěstí.

Já příliš mladá jsem byla v ten čas!Můj bratr dosti byl bídný zas,tak špatně by na milém jednal.

V dům černá žena pak vstoupila,kde pramen vřel ve dvoře krásně;tam prudce si oči vymyla,a jasněskví oko a tvář se, bělajícse kráčí krásná mlynářka vstřícnyní hochu, jenž diví se, hněvá.

Mne neleká věru tvá hněvivá, líc,ty sladký, krásný a milý!ni rány i body nožem nic;v tu chvílijen bol a lásku tobě dím,a klesajíc teď k nohoum tvým,zde žít chci, nebo též mříti.

Ó, lásko, pověz, tak hluboko citjak tvůj se v srdce schová?Kdo vzbudil jej, když dřímal skrytteď znova?

Ach, láska věru, že věčná jest!Ni zrada nemůž, mrzká ni lestjí božský život vzíti.

Mne miluješ-li ještě tak,jak tebou přisaháno,nic ztraceno nám není pak,nic bráno.Již přijmi tu ženu drahou, dím,to s mladým tělem, netknutýmVše nyní tobě to patří.

Nechť slunce teď stoupá a zachází!Nechť hvězdy září a tmí se!Mně lásky hvězda juž vycházía skví se.Ten pramének pokud se temení,tak dlouho se mysl nám nezmění,když na srdci jednoho druhý.