Mlynářčina zrada

Aj, odkud časně přítel běží,kdy na východě sotva svit?On v lesní kapli asi s těžív té zimě byl se pomodlit.Vstříc utuhlý mu potok zeje;zda dobrovolně bos tu jde?Proč ranní modlitbu svou klejev ty posněžené vrchy zde?

Ach, ovšem! Spěje ze postele,kde jinou hledal kratochvil;kdy plášť by neměl na svém těle,s jak hroznou by tu hanbou byl!Jej ošidil ten šibal katůa raneček mu také stáh;jest chudák, přítel beze šatůa skoro jako Adam nah.

Proč plížil se též spády těmi,by jablátek dvé krásných sčís’,jež za mlýnskými ovšem zděmi,jak v ráji byly krásné kdys.Těch žertů jindy nechá hezky,on rychle z domu utíkala hlasité i trpké steskypak z náhla venku vést se jal.

„Jí v oku, ohnivě jež hrálo,mnou odlesk zrady nebyl zřen;že se mnou plesá, se mně zdálo,čin zatím černý snula jen!Zda v náručí jsem moh’ jí sníti,že v prsou jejích úkladnost?I přikázala mílku dlíti,a on nám příznivý byl dost.

„Se v mojí lásce pokochati!V noci, jíž konce nebylo!a teprv matku zavolati,teď, kdy se k ránu chýlilo!Tu příbuzní, as tucet, spělisem, pravý lidský proud to byl;tu přišli ujci, tety zřely,tu bratr, strýc se objevil.

To byly hluky, byly vzteky!zdálť každý zvířetem se být.I chtěli se strašnými jekyté dívky vínek na mně mít. —Proč jako zběsilé vše řítíse na hocha, jenž nevinen?Neb poklad taký vydobytimůž hbitějším se zdařit jen.

Ba nezná mílek váhat líně,znáť hru svou záhy sledovat!On nenechává věru v mlýněsi kvítka šestnáct roků stát.

Teď vzaly jsou mně uzlík, šatya chtěli také plášť mi vzít.Jak v takém množství hmyz ten klatýse v těsném domku mohl skrýt!

Tu kleje jsem se skokem zvedl,zře, že se prodrat snadná věc.Já bídnici jsem ještě shledla dosud byla krásnou přec.Mým hněvům všichni ustoupili;slov divokých tu padlo dost,a s hromovým jsem hlasem v chvíliz těch doupat koncem vyváz prost.

Hoch má se před děvčátky venkutak jako v městě v útěk dát.Aj, nechte přece milostenkusi služebníky vysvlékat!Však jsteli také vycvičeny,a neznáte-li něžnost žen,nechť milence vám třeba změny,přec nikdy nebuď prozrazen.“

Tak zpívá sobě v zimním čase,kdy travičky bys nespatřil.Však jeho ráně směju já se,neb on ji v skutku zasloužil.To každý zkus, kdo v záři denní,by dívku drze podváděl,a v noci v smělém odváženílézt k mílkovu pak mlýnu chtěl.