Paria

Bramo, pane nad mocemi!vše jest ze semene tvého,spravedliv tak's přede všemi!Zda-li jsi jen bramy z všeho,bohatce a rajah' sami,zda-li stvořil jsi jen také?Či's to ty, jenž opy všakéučinil a rovné s námi?

Šlechetnými nelze zvátinás, neb špatné naším sluje,a co jiným v smrt se zvrátí,to nás jenom rozmnožuje.Nech ať pro lidi to platí,nech ať se nás jenom štítí;ty však máš k nám vážnost míti,moha všecky pokárati.

Rač mne po té prosbě, pane,požehnat, co dítě sobě;a neb ať se něco stane,co můž připojit mne k tobě!

Neb i bajaderám ty jsibohyni vznes nenadále;též my druzí chcem, k tvé chvále,taký zázrak slyšet kdysi.

Vodu nosit chodí čistá,krásná paní brámy ctného,ctěného, bez vady všaké,vážné spravedlnosti.Denně od posvátné řekynosí vzácné občerstvení; —ale kde jest džbán i vědro?Těch jí není potřebí.Srdce blahu, zbožným rukoumoblí pohnutá se vodakrásně v křišťálovou kouli;tuto nosí blahých prsou,čistých mravů, ctného žití,manželovi do domu.

Přichází dnes zase ranníve modlitbě ku Gangesu,k jasné hladině se sklání —Náhle překvapivě zračí,s nejvyšších se nebes šířínad ní kolem pospíchajíc,přemilostná postava

vznešeného jinocha, jejžboha první, krásná myslz prsou věčných stvořila.Toho patříc, cítí jatocity matnými své vnitřní,nejhlubší to svoje žití,ve zření chce setrvávat,odmítá je, zjev se vrací,zmatená se k proudu chýlí,nejistou chtíc nabrat rukou;však, ach! nenabírá již!Neboť vody svatá vlnaprchat zdá se, vzdalovati,ona zří jen dutých vírůděsná hloubí před sebou.

Rámě klesá, kroky váznou,je-li to též stezka domů?Má-li váhat? Má-li prchat?Může myslit, myšlenka kde,rada, pomoc odňaty? —Před chotě tak předstupuje:On ji uzří, hled jest ortel,vznešené on mysli chopímeč, ji vleče k vršku mrtvých,zločinci kde krvácejí.Dovedla by se mu vzpouzet?Dovedla by omluvit se,vinna, viny neznající?

A on s krvavým se mečemzamyšlen v byt tichý vrací;vstříc tu syn mu promluví:„Čí to krev jest? Otče! Otče!“ —Zločinné to ženy! — „Není!neboť nestrne co krůpějzločincova na meči ti;teče jako z čerstvých ran.Matko, matko! ven sem vystup!Nespravedliv nebyl otec,řekni, teď co vykonal.“ —

Mlč! ó, mlč! to krev jest její! —„Čí, že jest to?“ — Mlč! ó, mlčiž! —„Že to mojí matky krev!!!Co se stalo? zaviněno?S mečem sem, já uchopil jej;manželku svou můžeš zabit,nikoli však matku mou!Ve plameny následujechoť za jediným svým chotěm,za jedinou, drahou matkousleduje syn věrný v meč.“

Drž, ó, zadrž! zvolal otec,ještě chvíle, odkvap, odkvap!připoj k trupu hlavu zase;ty se jenom mečem dotkneš,živa půjde za tebou.

Spěchaje, prost dechu spatříudíven dvou paní tělapřes kříž a tak hlavy také;jaká hrůza! volba to!Hlavu matčinu pak chopí,nepolíbí smrtí sbledlou,na krk trupu nejbližšíhopřiloží ji rychle, mečemžehná pak ten svatý čin.Postava tu obří vstává. —Z matčiných, těch drahých retů,božsky, beze změny sladkých,toto hrozné slovo zní:Synu! jaké ukvapení!Tamto mrtvola tvé matky,drzá hlava podle nízločinky jest, oběti tomocné spravedlnosti!Mne jsi nyní v její tělovštěpil na věčné už časy;moudré vůle, divých činůbudu mezi bohy dlít.

Obraz hocha nebeskéhopřed okem tak krásně vane;v srdce-li se ale sklonívzbudí chtivost zuřiti,Vždycky bude zas se vracet,vždycky stoupat, vždycky klesat.

Kaliti se, vyjasňovat,takto Brama tomu chtěl.Kázalť peruti on pestré,jasné tváři, štíhlým údům,zjevu božsky jedinému,by mne zkoušel, by mne sváděl;svádění tě s hůry chodí,líbí-li se bohům tak.A tak Bramánka já, mám tě,s hlavou v nebi prodlívajíc,cítit Paria té zeměníže stahující moc.

Synu! posílám tě otci!Těš jej! — Smutné pokání vás,tupé čekání a hrdézasloužení v poušti nedrž;putujte již po vše časy,zvěstujte i nejnižšímu:Brama v výši slyší jej!

Žádný nejnižším mu není —kdo se s údy schromenými,s duchem divě rozrušeným,bez spásy a bez pomociať jest bramanem, ať Pariem,obrátí svým hledem k výši,pocítí to, zakusí to:tam jest tisíc žhoucích očí,v klidu slouchá, tisíc uší,

kterým není skryto nic.Vznesu-li se k jeho trůnu,uzří-li mne, hrůzy plnou,jež jím strašně přetvořená,musí věčně nad mnou kvílet,vám to budiž k dobrému.Já jej vlídně upomenua já zuřivě mu řeknu,jak mně mysl má to káže,a jak se mi dme to v prsou.To, co myslím, to, co cítím —tajemstvím ať zůstane.

Velký Bramo! světa všeho,že jsi tvůrcem teď mi znáti.Tě co vládce zovu svého,neb u tebe všichni platí.

Z tisíc žádné hluché neníz uší tvých pro sledních slova;nás, kteří jsme poníženi,všecky jsi nás zrodil znova.

Obraťte se k této ženě,bol již mění na bohyni!Nyní zřít chci k němu dennějedině jenž koná, činí.