Rej mrtvých

Ten hlásný ten dívá se v půlnoční častam hluboko na hrobu řady;ten měsíc ten všecko tu přivedl v jas:a hřbitov, jak za dne on všady.Tu hýbá se hrob a tu jiný zas už:i vychází z něho, tam žena, zde muž,to v rubáši bílém a dlouhém.

Tu napíná vše, chtějíc plesat a hrát,své kosti, v rej v kolo se řadí,ať bohat, ať stár, ať je chud, ať je mlád;však vléčky jim v tančení vadí.A poněvadž nevelí stud tu již dél,tož třepou se všichni, a jak by je sel,již po rovech rubáše leží.

Teď zdvihá se stehno, teď klátí se hnát,vše posuňky prožluklé jeví;pak klepá a klapá to časem v ten chvat,jak takt by tlouk malými dřevy.To hlásnému směšným zdá býti se tak;tu šeptá mu v ucho ký šotek, ký šlak:jdi, vezmi si z rubášů jeden.

Co myslil, to vyved! a rychle co bleskse utekl za svaté dveře.Ten měsíc, a dosud on vysílá leskjim ku tanci hroznému šeře.Však konečně ztrácí se onen i ten,krást jeden se po druhém a v obleku zřen,a huš! jest už pod drnem skrytý.

Jen jeden tu cape a klopýtá kola po kryptách hmatá a ryje;však těžký tak neztropil soudruh mu bol,on rubáš svůj v povětři čije.Třás věžními dveřmi, však vrhly jej zpět,jsouť svěceny hlásnému k štěstí a skvětzří na nich se kovové kříže.

Svůj rubáš mít musí, tu neváhá dél,vždyť rozvahou čas by mu minul,již gotickou fiálu objatou měl,a od vížky k vížce se šinul.Teď po hlásném, chudáku, věta jest již,vždyť od špice k špici se souká to výš,jak pavouk ten nohatý věru.

Teď hlásný už bledne a jímá jej děs,rád rubáš by uzmutý vrátil.Tu běda! — den poslední vzešel mu dnes —v hák železný cípem se schvátil.Již zhasíná měsíc a chýlí se v sklon,tu mohutně hodinu udeřil zvon,a dole se kostlivec tříští.