Hrad na hoře

Skupena stojí nahořehromada hradních zdí,o jejich dávných rytíříchpovídá, kdo co ví.

Shořely brány, veřeje,v tichu tam roste mech;prolézti mohu každý koutve starých, spadlých zdech.

Bývalo v sklepě vína dosť,vzácného velice,se džbány teď tam nechodíveselá sklepnice.

Nestaví kolem na stolypoháry v lesklý řad,do láhví víno nelijepro popy na obřad.

Na chodbě hochu-panošizavdati nedává,za zběžný dar svůj zběžný díkod něho nebrává.

Stromy a všechno trámovípohltil ohně šum,schodiště, chodba, kapličkasesypaly se v rum.

Když však jsem viděl s citerous láhvicí milou jítza krásného dne jasnéhona horský onen štít,

hned svět mi zdál se veselým,jak by se měnil čas,pustina tichá slavnostněpřitvářela se zas.

Jakoby hosté vcházelido širých, dlouhých kob,jakoby ženich s nevěstoupřibyli z dávných dob;

jakoby v kapli vážný popk sezdání již se zvěd,a ptal se: „Chcete svoji býť?“a my, že „ano“ hned.

Plynula píseň do srdcev hlubinách zrozená,svědecký úřad při svatběkonala ozvěna.

A když pak sobě k večerupokoje každý přál,v zářícím slunci srázný vrchbáječným svitem plál.

Sklepnice v paní zjasněla,z panoše pán se stal;trvalo to, než nalila,a než on děkoval.