Legenda

Pro vodu jde čistá, krásnápaní Bramy vysokéhoctěného a bezvadného,soudce nejvýš přísného.Denně od posvátné řekynosí vzácné občerstvení; —ale, kde má džbán a vědro?Těch jí není potřeba.Blahé duši, zbožným rukoumhybná vlna balívá sepěkně v kouli krystalovou.A tu nosí potěšenacudná vždy a ušlechtiládo stavení mužovi.

I dnes kráčí bytosť rannína modlitbách ku Gangesu,schyluje se ku hladině —Žasnouc vidí ve zrcadle,jak s nejvyšší nebes báněpřeletuje, míjí nad nípřelíbezná postavamládence, jejž boží myslkrásyplná od pravěkuz prsou věčných stvořila.Spatřivši ho, cítí, jatapocity se matoucími,hloubku žití vnitrného.Prodlela by v zadívání,odmítá jej, zjev se vrací;pomatena nabírá sivody chvějící se rukou.Ale běda! nenabrala!Posvátný tok vodní vlnyuniká jí, vzdaluje se,vidí jenom dutých vírůvděsnou hlubeň pod sebou.

Rámě skleslo, chůze vratká,jeli pak to cesta domů?Má se zdržeť? utíkati?přemýšleť, když přemýšlení,rada, pomoc selhávají? —Přistoupila před manžela.Pohled již jest odsouzením,vznešeně se chopil mečea ji vlekl k popravištipo zločincích krvavému.Mohla se mu protiviti,mohla se mu omlouvati —vinna, viny nevědoma?S mečem krvavým se vrátilzamyšlený v domov tichý;tam syn k němu zahovořil:„Čí to krev je? Otče! Otče!“ —Zločinkyně! — „Nikolivěk!Nepři tuhla k meči, jakokapky krve zločincovy;stéká jako z čerstvé rány.Matko, matko! vystoupni ven!Otec býval samo právo,vypověz, co spáchal tady.“ —Mlčiž! Mlčiž! jeť to její! -„Čí že je to?“ — Mlčiž! Mlčiž! —„Že by matčina to byla!!!Co se stalo? jaká vina?Sem s tím mečem, již jej držím;ženu můžeš usmrtiti,ale nikdy matku moji!Do plamene vchází ženaza jediným mužem-chotěm,za jedinou drahou matkouna meč padne věrný syn.“Zadrž, zadrž! otec volá,ještě čas, běž, běž, co můžeš!Připoj hlavu k trupu znova;ty když mečem jí se dotkneš,živa půjde za tebou.

Běží, bez oddechu běží,žasne, u mrtvol dvou pani,ležíť křížem, tak i hlavy;Jaká hrůza! Jak tu voliť?Matčiny se hlavy chopil,nepolíbiv smrtí zbledlé,k trupu těla nejbližšíhouž ji přidal; a hned mečempřepožehnal zbožný skutek.Povstal z toho výjev hrozný. —S retů drahých matky milébožsky — usměvavé — sladkýchzní mu hrůzyplná slova:Synu! jaké přenáhlení!Mrtvola tvé matky tamhle,vedle ní je drzá hlavazločinkyně, oběti, jížusmířeno spravedlnosť.A tys mne tu v její tělovštěpil až na věky věkův,vůlí moudrá, v dílech divábudu mezi bohy dlíť.

Obraz hocha nebeskéhokrásně vane před očima,ale v srdce zapadajevzbouzí divou zběsilosť.Nepřestane vraceti se,nepřestane stoupať, padať,chmuřit se a rozjasňovať.Tak si toho žádal Brama.Velel, aby peruť pestrá,jasná tvárnosť, štíhlé údyzjevu božsky jedinéhozkoušely mne a mne svedly.Svádění jde na nás s hůry,dopustili bohové.A tak mám já, Bramínová,hlavou v nebi spočívajíccítiť, Pária té země,dolů s ti bující moc.

Synu, posýlám tě otci!Těš jej! — Smutné kajicnictví,tupé čekání, a hrdázásluha vás v poušti nedrž;proputujte všechny světy,proputujte všechny časyvěstíce i nejnižšímu,že i jeho Brama slyší!

Jemu nikdo nízkým není —Kdo kdy s údy schromenýmis duchem divě rozháranýmbez pomoci, bez ochranybuďsi Pária, neb Bramazrakem vzhlídne do vysoka,pocítí a přesvědčí se,že tam žíhá tisíc očí,klidně slouchá tisíc uší,jimžto nic se neutají.Zvednuli se k trůnu jeho,uvidí mne, děsuplnou,kterou hrůzné přenetvořil,nemůže mne nelitovať,a to buď vám ku dobrému.Já mu vlídně připomenua já zuřivě mu povím,jak mně mysl přikazuje,a jak v prsou mi to kypí.Co si myslím, a co cítím —zůstaň navždy utajeno.