Máj — 1

Byl pozdní večer — první máj —večerní máj — byl lásky čas.Hrdliččin zval ku lásce hlas,kde borový zaváněl háj.O lásce šeptal tichý mech;květoucí strom lhal lásky žel,svou lásku slavík růži pěl,růžinu jevil vonný vzdech.Jezero hladké v křovích stinnýchzvučelo temně tajný bol,břeh je objímal kol a kol;a slunce jasná světů jinýchbloudila blankytnými pásky,planoucí tam co slzy lásky.I světy jich v oblohu skvoucíco ve chrám věčné lásky vzešly;až se — milostí k sobě vroucízměnivše se v jiskry hasnoucí —bloudící co milenci sešly.Ouplné lůny krásná tvář —tak bledě jasná, jasně bledá,jak milence milenka hledá —ve růžovou vzplanula zář;na vodách obrazy své zřelaa sama k sobě láskou mřela.Dál blyštil bledý dvorů stín,jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,jak v objetí by níž a nížse vinuly v soumraku klín,až posléze šerem v jedno splynou.S nimi se stromy k stromům vinou. —Nejzáze stíní šero hor,tam bříza k boru, k bříze borse kloní. Vlna za vlnoupotokem spěchá. Vře plnou —v čas lásky — láskou každý tvor.

Za růžového večerapod dubem sličná děva sedí,se skály v břehu jezeradaleko přes jezero hledí.To se jí modro k nohoum vine,dále zeleně zakvítá,vždy zeleněji prosvítá,až v dálce v bledé jasno splyne.Po šírošíré hladiněumdlelý dívka zrak upírá;po šírošíré hladiněnic mimo promyk hvězd nezírá;Dívčina krásná, anjel padlý,co amarant na jaro svadlý,v ubledlých lících krásy spějí.Hodina jenž jí všecko vzala,ta v usta, zraky, čelo jejípůvabný žal i smutek psala. —

Tak zašel dnes dvacátý den,v krajinu tichou kráčí sen.Poslední požár kvapně hasne,i nebe, jenž se růžojasnénad modrými horami míhá.„On nejde — již se nevrátí! —Svedenou žel tu zachvátí!“Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,bolestný srdcem bije cit,a u tajemné vod stonánímísí se dívky pláč a lkání.V slzích se zhlíží hvězdný svit,jenž po lících co jiskry plynou.Vřelé ty jiskry tváře chladnéco padající hvězdy hynou;kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;daleko přes ní nahnutévětýrek bílým šatem vlaje.Oko má v dálku napnuté. —Teď slzy rychle utírá,rukou si zraky zastíráupírajíc je v dálné kraje,kde jezero se v hory kloní,po vlnách jiskra jiskru honí,po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílépod černým mračnem přelétá,lílie vodní zakvétánad temné modro; tak se číle —kde jezero se v hory níží —po temných vlnách cosi blíží,rychle se blíží. Malá chvíle,a již co čápa vážný let,ne již holoubě či lílie květ,bílá se plachta větrem houpá.Štíhlé se veslo v modru koupá,a dlouhé pruhy kolem tvoří.Těm zlaté růže, jenž při doubítam na horách po nebi hoří,růžovým zlatem čela broubí.„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!To on, to on! Ty péra, kvítí,klobouk, oko, jenž pod ním svítí,ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krokuzounkou stezkou plavce vede.Dívce se zardí tváře bledéza dub je skryta. — Vstříc mu běží,zaplesá — běží — dlouhý skok —již plavci, již na prsou leží —„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zářjí známou osvítila tvář;hrůzou se krev jí v žilách staví.„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k nítichými slovy šepce praví:„Tam při jezeru vížka čnínad stromů noc; její bílý stínhlubokoť stopen v jezera klín;však hlouběji ještě u vodu vrytje z mala okénka lampy svit;tam Vilém myšlenkou se baví,že příští den jej žití zbaví.On hanu svou, on tvoji vinuse dozvěděl; on svůdce tvéhovraždě zavraždil otce svého.Msta v patách kráčí jeho činu. —Hanebně zemře. — Poklid mu dán,až tváře, jenž co růže květou,zbledlé nad kolem obdrží stán,až štíhlé oudy v kolo vpletou.Tak skoná strašný lesů pán! —Za hanbu jeho, za vinu svouměj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. — Utichl hlas —Po skále slezl za krátký čas,při skále člůn svůj najde.Ten rychle letí, co čápa let,menší a menší, až co lílie květmezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,vše lazurným se pláštěm krylo;nad vodou se bílých skví šatů stín,a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj —večerní máj — je lásky čas.Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“