Máj — 2

Klesla hvězda s nebes výše,mrtvá hvězda sinný svit;padá v neskončené říšepadá věčně v věčný byt.Její pláč zní z hrobu všeho,strašný jekot, hrůzný kvíl.„Kdy dopadne konce svého?“Nikdy — nikde — žádný cíl.Kol bílé věže větry hrají,při níž si vlnky šepotají.Na bílé zdě stříbrnou zářrozlila bledá lůny tvář;však hluboko u věži je temno pouhé;neb jasna měsíce světlá mocuzounkým oknem u sklepení dlouhéproletši se změní v pološerou noc.Sloup sloupu kolem rameno si podávátemnotou noční. Z venku větru vánípřelétá zvražděných vězňů co lkání,vlasami vězně pohrává.Ten na kamenný složen stůlhlavu o ruce opírá;polou sedě a kleče půlv hloub myšlenek se zabírá.Po měsíce tváři jak mračna jdou,zahalil vězeň v ně duši svou;myšlenka myšlenkou umírá.

„Hluboká noc! ty rouškou svouteď přikrýváš dědinu mou,a ona truchlí pro mě! —Že truchlí? — pro mě? pouhý sen!Ta dávno neví o mně.Sotvaže zítra jasný dennad její lesy vstane,já hanebně jsem odpraven,a ona — jak v můj první den —vesele, jasně vzplane.“

Umlknul; po sklepení jen,jenž nad sloupy se zdvíhá,dál, dál se hlas rozlíhá;až — jakby hrůzou přimrazen —na konci síně dlouhéusne v temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnostizpět vábí časy pominulé,a vězeň ve svých snách dny mladostizas žije dávno uplynulé.To vzpomnění mladistvých letmladistvé sny vábilo zpět;a vězně oko slzy lilo,srdce se v citech potopilo; —marná to touha v zašlý svět.

Kde za jezerem hora horuv západní stíhá kraje,tam — zdá se mu — si v temném boruposledně dnes co dítko hraje.Od svého otce v svět vyhnán,v loupežnickém tam roste sboru.Později vůdcem spolku zván,dovede činy neslýchané,všude jest jméno jeho znané,každémuť: „Strašný lesů pán!“Až poslez láska k růži svadlénejvejš roznítí pomstu jeho,a poznav svůdce dívky padlézavraždí otce neznaného.Protož jest u vězení dán;a kolem má být odpravenjiž zítra strašný lesů pán,jak první z hor vyvstane den.

Teď na kamenný složen stůlhlavu o ruce opírá,polou sedě a kleče půlv hloub myšlenek se zabírá;po měsíce tváři jak mračna jdou,zahalil vězeň v ně duši svou,myšlenka myšlenkou umírá.

„Sok — otec můj! Vrah — jeho syn,on svůdce dívky mojí! —Neznámý mně. — Strašný můj činpronesl pomstu dvojí.Proč rukou jeho vyvrženstal jsem se hrůzou lesů?Čí vinu příští pomstí den?Čí vinou kletbu nesu?Ne vinou svou! — V života senbyl jsem já snad jen vyváben,bych ztrestal jeho vinu?A jestliže jsem vůli svounejednal tak, proč smrtí zloučasně i věčně hynu? —Časně i věčně? — věčně — čas —“Hrůzou umírá vězně hlasobražený od temných stěn;hluboké noci němý stíndaleké kobky zajme klín,a paměť vězně nový sen.

„Ach — ona, ona! Anjel můj!Proč klesla dřív, než jsem ji znal?Proč otec můj? — Proč svůdce tvůj?Má kletba —“ Léč hluboký žalumoří slova. Kvapně vstal;nocí řinčí řetězů hřmota z mala okna vězně zrakzalétá ven za hluky vod. —Ouplný měsíc přikryl mrak,než nade temný horní stínvychází hvězdy v noci klín;i po jezeru hvězdný svit,co ztracené světlo se míhá.Zrak vězně tyto jiskry stíhá,a v srdce bolný vodí cit.„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!Jak světlo — stín se střídá!Ach — zítra již můj mrtvý hlednic více neuhlídá!A jako venku šedý mrakdál — dál se rozestírá:tak — “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,řetězů řinčí hřmot, a paku tichu vše umírá.

Již od hor k horám mraku stín —ohromna ptáka peruť dlouhá —daleké noci přikryl klín,a šírou dálkou tma je pouhá.Slyš! za horami sladký hlaspronikl nocí temnou,lesní to trouba v noční časuvádí hudbu jemnou.Vše uspal tento sladký zvuk,i noční dálka dřímá.Vězeň zapomněl vlastních muk,tak hudba ucho jímá.„Jak milý život sladký hlasv krajinu noční vdechne;než zítřejší — ach — mine čas,tu ucho mé ach nikdy zastěch zvuků nedoslechne!“Zpět sklesne vězeň — řetěz hlukkobkou se rozestírá; — —hluboké ticho. — V hloubi mukse opět srdce svírá,a dálné trouby sladký zvukco jemný pláč umírá. — — —„Budoucí čas?! — Zítřejší den?! —Co přes něj dál, pouhý to sen,či spaní je bez snění?Snad spaní je i život ten,jenž žiji teď; a příští denjen v jiný sen je změní?Či po čem tady toužil jsem,a co neměla šírá zem,zítřejší den mi zjeví?Kdo ví? — Ach žádný neví.“ —

A opět mlčí. Tichá nockol kolem vše přikrývá.Zhasla měsíce světlá moc,i hvězdný svit, a kol a kolje pouhé temno, šírý dolco hrob daleký zívá.Umlkl vítr, vody hluk,usnul i líbý trouby zvuk,a u vězení síni dlouhéje mrtvé ticho, temno pouhé.„Hluboká noc — temná je noc! —Temnější mně nastává — — —Pryč, myšlenko!!“ — A citu mocmyšlenku překonává.

Hluboké ticho. — Z mokrých stěnkapka za kapkou splyne,a jejich pádu dutý hlasdalekou kobkou rozložen,jako by noční měřil čas,zní — hyne — zní a hyne —zní — hyne — zní a hyne zas.

„Jak dlouhá noc — jak dlouhá noc —však delší mně nastává. — — —Pryč, myšlenko!“ — A hrůzy mocmyšlenku překonává. —Hluboké ticho. — Kapky hlassvým pádem opět měří čas.

„Temnější noc! — — — Zde v noční klínba lůny zář, ba hvězdný kmitse vloudí — — tam — jen pustý stín,tam žádný — žádný — žádný svit,pouhá jen tma přebývá.Tam všecko jedno, žádný díl —vše bez konce — tam není chvíl,nemine noc, nevstane den,tam času neubývá. —Tam žádný — žádný — žádný cíl —bez konce dál — bez konce jense na mne věčnost dívá.Tam prázdno pouhé — nade mnou,a kolem mne i pode mnoupouhé tam prázdno zívá. —Bez konce ticho — žádný hlas —bez konce místo — noc — i čas — — —to smrtelný je mysle sen,toť, co se ‚nic‘ nazývá.A než se příští skončí den,v to pusté nic jsem uveden. — — —“Vězeň i hlas omdlívá.

A lehounce si vlnky hrajíjezerní dálkou pode věží,s nimi si vlnky šepotají,vězně uspávati se zdají,jenž v hlubokých mrákotách leží.

Strážného vzbudil strašný hřmot,jejž řetězů činí padání;se světlem vstoupil. — Lehký chodnevzbudil vězně z strašných zdání.Od sloupu k sloupu lampy svitdlouhou zalétá síní,vzdy bledší — bledší její kmit,až vzadu zmizí její moc,a pustopustá temná nocostatní díl zastíní.Leč nepohnutý vězně zrak —jak by jej ještě halil mrak —zdá se, že nic nezírá;ač strážce lampy rudá zářubledlou mu polila tvář,a tma již prchla čírá.On za kamenný složen stůlhlavu o ruce opírá,polou sedě a kleče půlznovu v mdlobách umírá;a jeví hlasu šepot mdlý,že trapnýť jeho sen i zlý.

„Duch můj — duch můj — a duše má!“Tak slova mu jednotliváze sevřených ust plynou.Než však dostihne ucho hlas,tu slova strašná ničím zas —jakž byla vyšla — hynou.

Přistoupí strážce, a lampy zářpřed samou vězně vstoupí tvář.Obličej vězně — strašný zjev —oko spočívá nehnutéjak v neskončenost napnuté, —po tváři slzy — pot a krev;v ustech spí šepot — tichý zpěv.

Tu k ustům vězně ucho svépřiklonil strážce bázlivé;a jak by lehký větřík vál,vězeň svou pověst šepce dál.A strážný vzdy se níž a nížku vězni kloní — blíž a blíž,až ucho s usty vězně spojí.ten šepce tíše — tíš a tíš,až zmlkne — jak by pevně spal.

Leč strážný nepohnutě stojí,po tváři se mu slzy rojí,ve srdci jeho strašný žal. —Dlouho tak stojí přimrazen,až sebrav sílu kvapně vstal,a rychlým krokem spěchá ven.On sice — dokud ještě žil —co slyšel, nikdy nezjevil,než navzdy bledé jeho líceneusmály se nikdy více.

Za strážným opět temný stínzahalil dlouhé síně klín;hlubokou nocí kapky hlassvým pádem opět měřil čas.

A vězeň na kamenný stůlsložený — klečí — sedí půl.Obličej jeho — strašný zjev —oko spočívá nehnuté,jak v neskončenost napnuté,po tváři slzy — pot — a krev.

A ustavičně kapky hlassvým pádem dále měří čas.A kapky — vod i větrů zpěvvězňovi blízký hlásá skon,jenž myšlenkami omdlívá. —Z dálky se sova ozývá,a nad ním půlnoc bije zvon.