Intermezzo II

Stojí hory proti sobě,z jedné k druhé mrak přepnutýje, co temný strop klenutý,jednu k druhé pevně víže.Ouvalem tím v pozdní doběticho, temno jako v hrobě.Za horami, kde pod mrakemve vzdálí se rozestupují —v temné dálce, něco blíženež hory se sestupují,takže siným pod oblakemskály ouzkou bránu tvoří.Za tou v dálce pode mrakemtemnorudý požár hoří,dlouhý pruh v plamenné zářizápadní rozvinut stranou,po jehožto rudé tvářinoční ptactvo kola vedší,jako by plamennou branounyní v dálku zalétalo.Hasnul požár — bledší — bledší,až se šírošíré nebenoční rosou rozplakalo,rozesmutnivši zem i sebe.

V hlubokém ouvalu klínu,ve stověkých dubů stínu,sbor u velkém kole sedí.Zahalení v pláště bíléjsou to druzi noční chvíle.Každý před se v zemi hledíbeze slova, bez pohnutí,jak by kvapnou hrůzou jmutív sochy byli proměnění.Večerních co krajin pění.tichý šepot — tiché lkání —nepohnutým kolem plynul,tichý šepot bez přestání:„Vůdce zhynul! — vůdce zhynul!“ —

V kotouči jak vítr skučí,nepohnutým kolem zvučí:„Vůdce zhynul! — vůdce zhynul!“ —

Jako listů šepotánípode skálou při ozvěně,znělo kolem bez přestání,jednozvučně, neproměnně:„Vůdce zhynul! — vůdce zhynul!“ —

Zachvěly se lesy dalné,ozvaly se nářky valné:„Pán náš zhynul! — zhynul!! — zhynul!!!“