Na úmrtí českého básníka

Smutné vydej zvuky mi, varyto,hlásati bych mohl žaly našenelíčenými i ne cizími slovy,jako Záboj ode srdce k srdci.přišla bolest v naše jará srdce,bolest zlá, i žalost v ňádra naše.Vzejde slunce; aj, zardí se Sněžka,rozední se nade zemí českou,prchne noční temno s luhů českých;v českých srdcích žaly nepominou,v srdce naše bolest na vždy vešla.Nepláčeme proň však pláčem moře,ani lkáním zdmuté Vltavy;leč proň pláčem šeptem hájů českých,velká bolest nářku nemá.Bez něho pust stojí Kliin chrám,jako králů kolébka i hrobka,slavný druhdy leží Vyšehrad;jako shaslá hvězda země naše,pustý stojí svatý Karlův Týn.Nebudou nám více ústa jehohlásati, jak slavně věrnost českáprojevila se, kdy s slepým králempadesáte padlo reků českých;ani více, jako Jaroslavvítězný tatarskou potřel sílu;proto však naň nezapomeneme,nikdy, nikdy, leč až někdy v smrtiv chladném loži všecko zapomenem;neboť známa jestiť láska Čechů,jak jest pevná k učitelům svým;vždyť pak Češi svému mistru Januoběť pálili dvacítiletou.Tak i naše láska nepomine;láska naše, jako žel náš, věčná.