Marinka

{{Cizojazyčně|fr|Adieu!}} = sbohem (francouzsky)<br />{{Cizojazyčně|de|Lebe wohl!}} = Žij blaze! (německy)</ref>"}}' id="mwBw">Vale lásko ošemetná!Adieu! — Lebe wohl!

„Vzešel máj! Hlubokých muži želů!tvou proč bledost ještě kryje tvář?V přírodu jdi, — zlatá slunce zářrůže lícím, poklid vrátí čelu!“

Vyjdu v slunce. Nad luhy zkvětlýmina západu jeho zář se skvěla;i tvář má se v jeho lesku rděla,zdobená co růžemi novými.

Sklesna v prach za sluncem rozstru ruce;borů šum, slavíka klokotáník němu nesou mojí touhy lkání;

Konec zdál se blízký mojí muce.Zašlo slunce. Tma splynula šedá,a má tvář jak jindy byla bledá.

Tam na hoře holoubátkosmutně sobě štěhotá:„Komu, komu to poupátko,komu smutné zakvětá!“

Odpovídá keř růžový,líbá vůně jehoť hlas:„Komu vzejde květ májový,(Velmi smutně) nežli z hrobu, z hrobu zas?“

„Sotva slunce že zapadnemodravé tam za hory,též i kvítek můj uvadnebledé lůně navzdory.“

Zaplakalo holoubátko,zavrkalo večerem;klonilo hlavu poupátko,sklonilo ji za šerem.

A kdy pozdě pominulajasna slunce krásná moc,též i poupě obvinulapustohustá, čírá noc.

Komu vzejde květ májový, nežli z hrobu, hrobu zas?

Tam na hoře holoubátko.

Tam za horou, za lesíčkemzpívají v sboru kněží;tři kroky za kostelíčkem —

v hrobě tvá milá leží —

Tam na hoře holoubátko.

Vale lásko ošemetná!Adieu! — Lebe wohl!

Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,naplněná smrtonosnou slastí!Tvoje krásná, klamuplná říšenebude již nikdy mojí vlastí!Miloval jsem na noc vzešlé světy —jasné světy z jitra doplanuly.Miloval jsem z jara krásné květy —bujné větry pryč je zavanuly.A tak vše, co radosti mi neslo,láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!

Ještě jednou v mladosti mé krajezpět mě vedlo mdlého slunce zlaté;v snů mých říši, ony stíny svaté,kde jsem bloudil, jako dítko hraje.Mrtvo kolem — pustota jen pouhá.„Vše mladosti mé uvadlo kvítí?“„Bez slunce květ nemá vzniku, žití;slunce zašlo a noc byla dlouhá!“

Pláči hořce. „Proč, o slunce jasné!an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,již tvá záře zase mi zahasne?!“„Hasne, hasne!“ ohlas odpovídá;a již tma se kolem rozprostřela.Chtěl jsem kvítí — noc jen slzy měla.

Teď jsem tichý; harfa bezestrunnázavěšena v kobce otců přešlých;tichý, jak v zásvitu světů vzešlýchnade hroby noc je stříbrolunná.Však co chová harfa v zpustlém klínu?Kdo mi tajné její žely poví? —Kdo vyřekne a kdo ustanoví,co noc tichá v bledém tají stínu?

Větřík vzdychne v harfy lůno duté,a ta, ač již struny žádné nemá,zalká zvuky nezapomenuté!Vzplanou noci zraky žalonosné,šírou zemi kryje slza němá!! —Či ne slza? — snad jen kapky rosné!