Švanda dudák

Milý Švando, zadudej!Vyženeš nám klopoty,které máme z roboty.

Tvoje dudy, známo všudy,čarodějný mají měch:splaší trudy, vzpruží údy,sílu vzbudí v ramenech.

Milý Švando, zadudej!Tvoje hra nám probudínadšení žár ve hrudi.

Tvoje dudy, známo všudy,čarodějný mají měch:parob chudý, hněvem rudý,okovy své strhá v spěch.

Švanda dudá do kola.Kdo těm zvukům odolá?Jak to šumí, jak to víří,prsa dmou se, vlní, šíří,oko divým žárem plá.Dívkám vlas jak prapor vlá.Kam se děly vzdechy, stony?Měchů čarovnými tónyzměnily se v jásot, ples.Či se ráj dnes v krčmu snes?Do mozolných, tvrdých dlanírozkoš plyne bez ustání,proudí z kyprých, dívčích těl.Proud by větší sílu měl,růžný ret se tiskne k retu.V mocném skoku, prudkém letu,v bouřném reji, dále spějí.Rty se chvějí, vssati chtějívšechnu vláhu opojnou.Každý myslí výbojnouvyrvati chce nebi ráj.Dál, dudáčku, dále hraj,dál, dudáčku, hody stroj.— Čelo pálí horký znoj. —Ať si pálí, buď jen dbalý.neustálý ať se valíbouřný rej!

„Dost jsem hrál, půjdu dál,úkol svůj jsem dokonal,nadšení vám vzbudil žár,zostřil vaší pomstě spár —dost jsem hrál, půjdu dál,úkol svůj jsem dokonal.“

Po čase ret šeptá retu:„Švanda je tu, Švanda je tu.“Ruka jak dřív mozolná,otrocká a nevolnávztahuje se ku Švandovi:„Potřebujem oheň nový,tebou vzňatý v prsou zhas.Zahraj, Švando, zahraj zas.“Švanda cítil v srdci žal,povzdech se mu z hrudi dral:„To mne bolí, to mne trudí,krátký dech že máte v hrudi.Ach co platno, svojí hroubych vás budil kouzelnou?Nadšení vám zhasíná,sotva pláti začíná.Milovať dřív hleďte vlasť,nade všecko volnosť klást.Nadšení žár, milé děti,můžete jen udržetiláskou k vlasti, svobodě.“

Vzdechem řeč svou provoděŠvanda víc nám nedudal,zasmušen se dále bral.

Okovy nám zdrtil Čas.Lásku k vlasti sice máme,nadšení nám schází zas.Tu si mnohdy vzpomínáme,když nám žal hruď zachvátí:„Kéž se Švanda navrátí!“