Šumaři

Stála chaloupka pod strání,milá, jak hnízdo na dlani.

Čepici měla ze slámya netřesk used na trámy.

Okénka dvě jen maličká,jako ta modrá vajíčka.

V tom domku stále bujařižili dva čeští šumaři.

To tatík šumař, šedý kmet,a synek sotva s tuctem let.

Na housle hráli pospolu,hned do smíchu, zas do bolu.

Tak táhli denně po kraji —a všude hned jak o máji.

Omladla každá vesničkaa všude samá písnička.

A všude plno hovoru,tak jako v máji po boru.

Že byli všude vítáni,grošíky létly do dlaní.

Tak jednou v divé vichřicizas přišli v rodnou světnici.

Tu synek v tichém kvílení,že hlavu má jak v plameni…

Ustlal mu otec na lůžku,přidal mu svoji podušku.

A žár by schladl na čele,zahrál mu písně veselé.

Tak hrál mu zticha noc a den,však v loži stále tichý sten.

I šeptal synkův svadlý ret,že zahráti chce naposled…

Pak plamen v oku zvolna shas’ —a synek v loži jako mráz.

Tu otec rval si šediny,že ztratil klenot jediný.

U lože klečel potom tich,však bolů roj se v srdci líh’.

Zanesl tělo za horu,na hřbitov ve stín javoru.

Břečťanu dal mu na skráněa staré housle do dlaně.

Uložil synka do jámya rov ten skropil slzami.

Naposled zahrál synkovi,co v písni té — kdo vypoví?

Mrtvému družné pěnicepějí teď písní tisíce.

A otec, starý sirota,světem se v smutku plihotá.

Bolesti vrásky na čele,zas hraje písně veselé.

Však co v těch písních vypráví,ví jen ten javor dumavý.