Hloh

Venku noc je, bez hvězd, tmavá;ticho vane po doubravě —v dlaně klesá zbožná hlava…zítra velký pátek právě.

Ivan svatý před jeskynívroucně tiskne dřevo kříže,vzpomínky mu čelo stíní.

Jaký zvuk teď lesní síník uchu jeho plyne blíže?

Teskný pláč a nářek tichýlesní hloubí k němu splývá —pláče to snad za své hříchyustaraná hlava sivá?

Či kdo sténá? Světec hledá,nářek blíže vábí nohu —stojí, dumá hlava šedá — —slyší pláč ten z keře hlohu.

„Oj, proč pláčeš, synu země,proč naříká větev holá?“Šumělo to z větví temně:„K Pánu Bohu sněť má volá!

Já to byl, jenž Krista Pánav čelo bodal svými hroty,až ta hlava rozbodánatřikrát klesla u Golgoty!Proto sněti moje kvílív této noci po sta roků…“

Svatý Ivan rosu v okulíbal listy, které pilytu krev horkou Pánu Bohu.

U starého zůstal hlohu,modlitby a písně svíjelz celé duše dobré, vřelé,za hloh — že krev drahou vpíjelz hlavy Krista Spasitele.

Modlil se, až paprsk světlýs tváři slunce padl v hloží,po větvích, jež věnec pletlyna nejlepší hlavu Boží.

Každý rok před velkým pátkemz hlohu pláč a kvil zní lány,krvavé že ryly ránypo Kristově čele hladkémdo koruny trny svité —Jděte v bor a uslyšíte!