Jaterník

Na Sázavě v hloubi borůsvatý Prokop sloužil Pánuv stínu šedých velikánůmezi druží božích tvorůkrálíčků a ptáčků malých;těšil ho i brouček zlatý,lesních květů prostý kalichžlutý, bílý, růžovatý.

Byl tak vesel mezi nimi,běhávali, létli za ním,až dech ostrý bílé zimypřiletěl mu k snědým skráním,květům spálil listí, stonky,ze hnízd měkkých zahnal jinampěnkavice. kosy, zvonky —smutno bylo doubravinám.

Smutno bylo na Sázavěv chumelice divé slotě,Prokopově dobré hlavěstýskalo se o samotě,chodil sněhu bílou třísní,vzpomínal si jenom vřelePána Boha Stvořitele,slovanskou ho chvále písní.

Těšil se, že jaro schýlíopět hlavu svoji květnou,podsněžník že zkvete bílý,ptáčata se všecka slétnou;vichry se zdvihnou chladné,struze ledná pukne stěna,lučina se zazelená,a les celý jarem zmladne.

Tak se stalo! Paprsk slunnýcelým borem svítil krásně,očka sypal na koruny,na prut břízy věsil řásně;vedral se až do jeskyněa již Prokop spěchal honempotěšit se kosím tónem,vábily ho lesní síně.

Bloudil borem, postál všude,posadil se na pažiti,díval se, jak stonky chudéprvý paprsk teplý cítí,díval se, jak celé šikyptáčků letí domů z dáli —a kde sedal, vykvétalyvšude modré jaterníky.

Potěšil se květy těmi…Od té doby v stínu snětípodléštky nám v české zemizkvetou, sotva jaro sletí;v habřin stínu, na úbočíbudí v blankytovém vínkujaterníčků modré očina Prokopa upomínku.