Kalina

Květy dva rozkvetly spoluna jediném nízkém stvolu.

Nebyla to kvítka pestrá,byl to bratr, rodná sestra.

V domku chudém žili sami —otec, matka pod hrudami.

Mrazem kvítek menší svadl,do studené země padl.

Kvílel bratr: „Sestřičko má,bez tebe je smutno doma.

Vždyť jsme se tak rádi mělia já zůstal osamělý.

A já pláču na tvém rověpo jediném toužím slově!“

Na mohyle nízké hrobustromek pučel v jarní dobu.

Máj kdy s květy běhal v luzích,rozkvetlo to na haluzích.

Rozkvetlo to květem bílým,jako tváře bledé milým.

A z těch květů bílých vanepozdrav sestry zakopané.

Poznal bratr pozdrav vřelý,se sestrou si rozuměli.

Rozpráví teď řečí jinouna hrobečku pod kalinou