Lípa (2)

Měl z Buchlova pán panoše,chudičké matky děcko,to duše byla upřímná,tak věrně konal všecko.

Měl rytíř hocha tuze rád,a panoš v prosté hrudiho nosil vedle matky své —vždyť jsou tak vděčni chudí!

Tu pojednou pán za jitravychladlý ležel v lůžku,ze srdce krve rudý proudse vinul na podušku.

Hned panošíka sepjali,nedbali nářku, plaček,a k šibenici truchlivěmu zvonil umíráček.

„Měl jsem ho, páni, vždycky rád,svou celou vroucí duší,on byl mi spíše tatíčkem!“ —však páni byli hluší.

„Ó Bože, zlatá matičko,co počneš sama tady?Až hrudami mne zasypou,dokonáš, smutná, hlady.

Ó, milosť, páni předobří,pro matčin spánek sšedlý,pro moji velkou lásku k ní!“ —však páni dál ho vedli.

Tu vedle cesty sivý kmetmladistvé sázel lípy:Ať rostou v milou památkua květem zlatým kypí!

Panošík jednu z mladých lipdo chladné chytil hrsti,korunkou v dol ji pohroužilzasypal měkkou prstí.

K nebesům točil vlahý zor:„Pro Pána Krista mukaa že jsem, Bože, nevinen,ať lípa v listí puká!“

A dive, dive divoucí,na kmeni pučí holémchumáče snítek do výšea listí plno kolem.

Okolo lipky zdivenase všecka srdce chvěla:„Jdi, hochu, ke své matičce,my věříme ti zcela!“

I letěl panoš do hradurytíře zlíbat v líci,a letěl panoš k chalupěk mateři šedivící. —

Tam pod Buchlovem v údolíta lipka po dnes stojí,a dobré hlavě vyprávítu vroucí zkazku svoji.