Líska Přemyslova

U Stadic mladý Přemyslotcovskou vzdělával roli;moudří tam přišli poslové:„Pane náš, vypřáhni voly,na hory pusť je zelené,ať běží v daleká lada,národu budiž knížetem,žádá tě Libuše mladá.

Prosí tě celý Vyšehrad,kmetové, zemani, leši,prosí tě země Krokova,a všickni upřímní Češi!“Před kmety, lechy, vladykyPřemysl ukláněl nohu:„To přání mého národapřáním je pravěčných bohů!

Mněl jsem, že než-li přijdete,roli svou otcovskou zorám…Jděte již, milí volkové,klaťte se k šedivým horám.S Bohem, vy lesy modravé,s Bohem, můj voňavý luhu,s Bohem má vísko útulná,s Bohem můj příteli — pluhu!“

Otku pak vrazil do půdy;štíhlá z ní vyrůstá líska,listím se šatí zeleným,ve květné střapečky prýská.„Bujni tu, zkvítej, lísko má,jak mého národa sláva!“na koně vsedl bělouše,skryla je smrčina tmavá…

Bujela líska zelená,tisíci květy se chvěla,a v každém domku po Čechách,bujaře pjala se čela,vesele písně zvonily,do skoku vábily dudy,do tance div se nepustili v horách baráček chudý.

Nad bílou pěnou Vltavyv Praze se věžičky pjaly,ve hrádek bílý rozkvetlypo kraji šedivé skály;a potom sláva z našich nivbujarým vznesla se letem,od moře k moři letěla,celičkým zachvěla světem.

Najednou líska chořela,zvadala, uschla pak zcela,tenkráte vlasti matičceslávy květ strhali s čela,tenkráte lidé slyšeliplakati řeky a bory,a v horské tiché chaloupcekvílel jen šedivec chorý.

Skráně mu padly do dlaní,žalostně tlouklo to v hrudi —„Ó, kdo tě, kraji nebohý,kdo nám tě, národe, zbudí.Neskládej, lide, ruce v klín,ohnivě chop se zas rádla —či nám ta lípa stadická,Přemysle, na věky svadla?“ —

Říkává naše babička,sněhem kdy zapadla chýžka:„Brzy již líska rozkvete,pak přijde tatík náš Žižka,železné voje blanickédo naší vrátí se nivy,poletí sláva do světaa svět — nu, ten ať se diví!“