Linda

Odjel bratr v temnou dáli,černé oči zaplakaly:

„Bratříčku ty milý,v pozdní na noc chvílisestra hlavu chýlí.

Pláče po tvé hlavěhořce, usedavě —kde ty dřímáš v trávě?

Či na koni vranémpěkné osedlanémještě letíš lánem?

Či tě hlína dusí,bratříčku můj rusýa tvé srdce v kusy?“

„U mohyly čekej v poli!“řekl jí než k vojně vyjel…Za dnem den a měsíc míjel —čeká tam a srdce bolí.

Vlašťovice letí z dálky,v pomněnkách se potok pění —tělo se jí ve kmen mění,ještě bratra čeká z války.

Přiletěla jeseň sivá,havran s vranou polem těká —a kmen bílý větve zpíná —ještě bratra z vojny čeká.

Linda bílá s kopce zírá,na ní drozdík hvízdá z měkka,že to bratra z vojny čekálinda bílá, sestra sirá!

Bílý kmen — to její tělo,větve štíhlé — ruce, čelo;prstíky — to tenké snítky,šaty — lístky, oči — kvítky.